Architektura v zajetí války. Finští vojáci stavěli unikátní balonové bunkry
V příspěvku je popsána historie a postup výstavby balonových bunkrů stavěných během 2. světové války na finském území technologií odsávaného betonu.
Ivo Vondrovský , 28. 5. 2018
Finové sice po téměř čtyřměsíční urputné obraně tzv. Zimní válku, která skončila v březnu 1940, se Sovětským svazem prohráli, to je ale nezlomilo a pokračovali již na podzim téhož roku podél nové hranice budovat opevněnou linii zvanou Salpa-Asema. V červnu 1941 se však Finové přidali k německému útoku proti Sovětskému svazu a postoupili až k Leningradu. Na podzim 1941 zahájili na znovu dobyté Karelské šíji budování nových opevněných linií označených VT a VKT, protože bývalá Mannerheimova linie byla zcela v troskách.
Více k tématu
Finští ženisté se začali zabývat výstavbou nových opevnění. Na jaře 1940 je informoval finský námořní poručík H. Ramo, studující v USA, že se tam při stavbě civilních protileteckých krytů používá balonová metoda. K dispozici ovšem byly jen omezené informace. Finské ženijní vojsko začalo na jaře roku 1942 novou metodu experimentálně ověřovat.
Experimentální budování proběhlo v týlu opevnění v Karélii. Po několika pokusech vývoj v listopadu 1942 úspěšně skončil. Počátkem následujícího roku byly zkušebně postřelovány tři varianty balonových bunkrů – bez betonářské výztuže, s jednou sítí po celé ploše a s třemi vrstvami výztuže pravidelně rozmístěnými v tloušťce stěny. Destrukční zkoušky pochopitelně prokázaly, že nejvyšší odolnost má kryt s trojitou výztužnou sítí, ovšem jako standardní byla vybrána varianta s jednou sítí výztuže ve střednici konstrukce.
PRINCIP VÝSTAVBY
Stavba započala vyhloubením jámy o průměru cca 5,5 m a následným vybetonováním základového mezikruží s prohloubením uprostřed, kde bylo obvykle drenážní potrubí pro odvodnění v močálovitém podloží, popř. pro odčerpávání přebytečné vody během stavby. Na mezikruží byl umístěn rozebíratelný prstenec trojúhelníkového profilu ze dřeva nebo plechu, tvořící základ pro usazení balonu a současně přechod z kulového tvaru na válcový. Těžký nafukovací gumový balon měl průměr 3 m a tvořil vnitřní bednění. Byl natlakován na cca 0,15 atm a pak se přes něj rozprostřelo ochranné plátno, zabraňující přilepení betonové směsi. Následovalo vyztužení ocelovou sítí s připevněnými dřevěnými špalíky, zajišťujícími její správnou polohu. Výztuž byla upravena podle bednění vstupní chodbičky, výklenku pro kamna a průduchů pro kouřovod a pro větrání. Vnější bednění ve vzdálenosti cca 600 mm od balonu tvořily plechové segmenty sešroubované do tvaru koule se seříznutým vrcholem, přičemž dolní polovina měla stěny téměř svislé. Nad otevřený vrchol byl umístěn plechový kužel zajišťující rozprostření řídké betonové směsi po celém obvodu. Její hutnění dřevěnými tyčemi provádělo několik dělníků. Míchačka na pásovém podvozku byla po pracovní plošině zatažena přímo nad objekt. Po dokončení betonáže se bednění uzavřelo přiložením plechového vrchlíku.
Během betonáže se tlak v balonu zvýšil a musel se průběžně sledovat, protože už při přetlaku 0,3 až 0,4 atm mohl balon explodovat. Obezřetnost si vyžadovala zejména betonáž během horkých letních dnů, kdy vysoká teplota zvyšovala tlak uvnitř balonu. Bylo nutno počítat i se zimními mrazy, kdy se musely složky betonu před mícháním ohřívat.
TECHNOLOGIE ODSÁVANÉHO BETONU
Při stavbě byla využívána technologie odsávaného či vakuovaného betonu. Touto technologií se z uložené betonové směsi odstranilo 30 až 40 % vzduchu i vody, kterou cement nepotřebuje při hydrataci a která by po odpaření zanechala dutiny. Tím se urychlila zejména hydratace cementu a vzrůst mechanické pevnosti betonu na počátku tvrdnutí. Částice čerstvého betonu vyplnily veškeré dutiny vzniklé odstraněním vody a vzduchu. Voda sice s sebou strhávala i částečky cementu, ale v zanedbatelném množství. Oproti ručnímu dusání se pevnost odsávaného betonu zvýšila až o 50 %. Odsávání, které zlepšilo přilnavost výztuže k betonu, bylo z vybetonovaného bunkru umožněno vnějším, prakticky vzduchotěsným plechovým bedněním. Jeho segmenty byly zevnitř opatřeny rámem s jemnou mřížovinou, pokrytou bavlněnou filtrační tkaninou. V dolní a občas i v horní části měly segmenty příruby se šroubením pro napojení odsávacích hadic. Stejně byl upraven i vrchlík bednění. Po rozebrání bednění zůstala filtrační tkanina přilepená na povrchu betonu.
Výstavba byla rychlá a díky odsávání beton cca po 0,5 až 1 h ztuhl natolik, že se mohlo sejmout vnější plechové bednění. Poté se vyfoukl balon, vytáhl dveřním otvorem a mohl se znovu použít na další stavbě. Po rozebrání pomocného vnitřního trojúhelníkového prstence se podlaha uvnitř bunkru zarovnala betonem. Objekt se obsypal zeminou a současně se vytvořila protinárazová vrstva z velkých kamenů. Nakonec se vykopal přístupový zákop, příp. i odvodňovací rýhy.
Vnitřní vybavení sestávalo z paland, stolu a kamen na tuhá paliva. Po 12 až 16 h beton údajně vyzrál tak, že vydržel přímý zásah 75mm dělostřeleckým granátem. Fortifikační oddělení finské armády stanovilo, že beton musí mít po vyzrání, tedy po 28 dnech, pevnost v tlaku 30 MPa (300 kg/cm2). Cena jednoho objektu průměrně činila 86 500 finských marek, což bylo podstatně méně než cena běžných železobetonových pevnůstek.
ZÁVĚR
Balonové bunkry se používaly zejména jako úkryty pro osádku obranné linie, vyskytly se však i případy, kdy byly usazeny nad terénem a opatřeny betonovou střílnou pro kulomet. Jejich finský název zněl „pallokorsu“, tedy balonový či sférický bunkr, nebo také „imubetonikorsu“, tedy bunkr z odsávaného betonu.
Na Karelské šíji vyrostlo do sovětské ofenzívy v červnu 1944 více než 600 balonových bunkrů. Finům se při ústupu podařilo evakuovat stavební stroje, byť byly poškozené. Po opravě pomohly tyto stroje na linii Salpa vybudovat dalších 254 balonových bunkrů, a to zejména v týlu jihovýchodního úseku Miehikkälä–Virolahti a také severozápadně u města Lappeenranta. Z celkových 701 stálých pevnůstek na linii Salpa tvořily balonové bunkry téměř třetinu, rozhodně se tedy nejednalo o nějakou zanedbatelnou variantu. Poslední balonový kryt vznikl roku 1953 v kasárnách v městě Koria v jižním Finsku.Pevnůstky kulového tvaru používalo koncem války i Německo. Ty německé však byly vyráběny průmyslově v běžném bednění a pak převáženy na místo určení.Vakuovaný beton se počátkem 60. let 20. století propagoval i v Československu.
Zdroje:
[1] Muzea Miehikkälä a Virolahti na linii Salpa ve Finsku, 2016.
[2] AUGUSTA, I. (red.) O betonu pro mistry na pozemních stavbách. Praha: Ústav normování ve stavebnictví, 1962.
[3] BOČKOVSKÝ, V. Betonář. Praha: SNTL, 1959.
[4] CHORZĘPA, J. Schron balonowy. Forteca. 2007, č. 24–25.
[5] Informace pánů Jaroslava Brože, Oldřicha Gregara a Pavla Šlegra.
[6] VALENTA, O. Vakuovaný beton. Praha: SNTL, 1953.
[7] JELEN, L. Praktická technologie betonu. Praha: SNTL, 1956.
Text příspěvku byl posouzen odborným lektorem. The text was reviewed.
Článek byl publikován v časopise Beton TKS 2/2017.
