Architekti CZ: Výuka - 7. díl - Pleskot

Jakou roli pro vás hraje teorie architektury?

První učitel, kterého jsem začal ve škole obdivovat, byl Jiří Ševčík. To byl tehdy teoretik architektury, který měl načteno neskutečné množství teoretických textů z oblasti architektury, a když jsem byl v prvním ročníku, okouzlil mě natolik, že všichni architekti, kteří nás učili základní kompozice, byli pro mě tehdy úplní nýmandi oproti tomu, co nám říkal on. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale okouzlovalo a přitahovalo mě to natolik, že jsem věřil slovům, kterým jsem nerozuměl, a nevěřil jsem těm jasným kompozičním pravidlům, která nám říkali architekti v předmětu architektonická kompozice. Teorie ve mně probudila pravou zvědavost a zájem o architekturu. Chtěl jsem vědět, co za těmi nesrozumitelnými větami vězí. Takže mnoho teorií uznávám, hodně často cituji Christiana Norberga-Schulze, Kevina Lynche, a dokonce i Charlese Jenckse, ale těch věcí je víc. I teorie Karla Honzíka nebo Ladislava Žáka. Myslím si, že psát o architektuře je velmi důležité, stejně tak je pro mě velmi důležité o ní i číst. Základním textem pro moji práci je esej Polní cesta od Martina Heideggera.

Myslíte si, že se dá architektura naučit?

Takový ten řemeslný základ – typologie, konstrukce, urbanistické zásady – se naučit dá, to je záležitost ryzího vzdělání. A dokonce bych řekl, že v tom není žádný problém. Pak jde ale o to, jak s těmi všemi vědomostmi člověk zachází. Když jen skládá k sobě to naučené, tak tím ještě architektura nevzniká. Člověk musí mít nějaké předpoklady a dobrý učitel je může probudit. Ale když tam ty předpoklady nejsou, nemá co probouzet. To ale neznamená, že ten člověk nemůže v oboru sehrát nějakou významnou roli, protože oblastí, kde může architekt působit, je víc. Nemusí to být jen ryzí tvorba. Člověk, který rozumí architektuře, nemusí nutně umět architekturu vytvářet. Má cenu ten obor studovat, i když se potom člověk tím architektem autorského typu nestane. V rámci společnosti dokáže třeba formulovat zákony, které se týkají životního prostředí, a dokáže je formulovat lépe nebo jinak, než kdyby toto vzdělání neměl.

A chtěl byste učit?

Já jsem ve škole začínal, měl jsem tam svou první praxi. Ale tehdy jsem si myslel, že ještě nejsem dost připravený na to, abych učit mohl. Abych byl upřímný, tak dnes už bych učit nechtěl. Možná ale stále trpím určitou nejistotou.

Tehdy bylo brzy a dnes už je pozdě. Jak to zpívá Xindl X.

Ale to proto, že asi nejsem ten typ, který by se na to hodil. Já neshromažďuji vědomosti, spíše se snažím dopátrávat významů. To se špatně učí a těžko se z toho dělá osnova a učivo. Hodně lidí mi říká, že bych učit mohl a měl, ale já si nedovedu představit, že bych s těmi svými zkušenostmi mohl systematicky vést školu.

Možná byste právě zavedl jiný přístup.

Jiný přístup… Nedávno jsem byl konfrontován s mojí podporou Rostislava Koryčánka na děkana FA VUT v Brně. Odpůrci říkali: „Ten člověk nemůže vést fakultu architektury, protože není architekt.“ Ale já vím, že mě ovlivnili především umělci, filozofové, teoretici umění a sociologové. Tito lidé vypěstovali můj přístup. Architekti ne. Vůbec nevím, kde jsem se naučil třeba proporce, možná je ani neumím, ale ani si tu otázku nekladu. Proto si vůbec nemyslím, že architekturu musí učit jen architekt. Vědomosti o architektuře může klidně předávat někdo z oblasti společenských věd. Vůbec tím nechci snižovat význam stavitelství, statiky a exaktních věd, tyto znalosti jsou veledůležité, ale u mě až na druhém místě. Nejdřív musím vědět, co chci dělat, a být si jist tím, že je to tak správně. Když se rozhodnu něco udělat, nemůže to být jen má vůle. Musím být ještě navíc přesvědčen o tom, že to má být uděláno. Společenská potřebnost a politická vůle formují architektonická zadání. To se ale do současného architektonického školství těžce přenáší.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).