Architekti CZ: Výuka - 17. díl - Nikitin

Mohl byste vybrat svůj nejlepší projekt a na něm konkrétně popsat cestu k jeho myšlence?

Nevím, jestli je správné slovo „nejlepší“, ale projekt, kterého si zatím nejvíc vážím, je má diplomová práce, což byl klášter, který jsem navrhoval do lomu ve Zbraslavi. Tento úkol jsem řešil v ateliéru pana architekta Petra Hájka. Zadáním byla revitalizace lomu, který byl rozdělen na sérii dlouhých, ale úzkých parcel, oddělených betonovými stěnami. Řešení vychází jak z kontextu místa, tak z historických souvislostí vzniku klášterů v minulosti. Jde o klášter pravoslavný a hodně čerpá z klášterů horských, poustevnických, které vznikaly ještě před dobou městských klášterů. Tyto kláštery byly vytvářeny přímo ve skalách. Podobný princip se mi asocioval s podmínkami v kamenolomu ve Zbraslavi. Výsledný návrh, ač současný svou formou, vychází z principů těchto prvních klášterů.

Byla pro vaši cestu zásadní osobnost Petra Hájka?

Nevnímám to tak, že bych měl jednoho velkého učitele, který by mě směroval. Spíš se snažím prostřednictvím různorodých možností studia a neustálým střídáním pohledů vytvořit svůj vlastní obrázek, vlastní pohled. Studoval jsem vedle Petra Hájka také u Romana Kouckého, Jana Jehlíka nebo Miloše Floriána a u každého z nich je možné vysledovat hodnotné myšlenky a nechat se jimi ovlivnit. Rozhodně to ale není tak, že by byla jedna velká postava, z níž bych neustále čerpal. Naopak to beru jako výhodu, že nejsem deformovaný jedním stylem myšlení a snažím se neustále si „podrážet vlastní nohy“, sebereflektovat, posouvat se a nezůstávat u jednoho paradigmatu. Je lákavé utkvět u jedné velké myšlenky a pořád z ní čerpat. Cítím však, že není dobré se takto myšlenkově zakonzervovat.

To potvrzuje i fakt, že jste nestudoval jen architekturu.

Během studia architektury jsem začal také studovat volné umění na umprum u Federica Díaze a Davida Kořínka, což jsem dokončil v roce 2014. Tím, že šlo o umění, to pro mě byl zase jiný pohled a nový způsob přemýšlení, ale i odlišný přístup k tvorbě.

Co se vám na škole zdálo nejužitečnější?

Už jsem se o tom trochu zmínil. Je to ta možnost poznat spoustu odlišných pohledů, které jsou ale všechny platné, všechny jsou založeny na jasné genezi myšlenek. Pan docent Jan Jehlík říká, že každý architekt je ideolog, což je pravda. Každý si vytváří způsob práce, nějaký přístup nebo způsob přemýšlení. A mně přijde, že největší výhodou školy je, že je schopna poskytnout mnoho různých přístupů k nahlédnutí, k ozkoušení, k zachycení, ale pak následně i k nějaké reflexi. Díky této mnohosti je možné vyprofilovat si samostatný názor, samostatný pohled, samostatný způsob přemýšlení. Mně osobně například nevyhovuje princip, kdy se nechám někým strhnout na celý život a pak mám problém dostat se k samostatnému přemýšlení. To je důvod, proč vše raději kombinuji a snažím se to porovnávat a hledat, co je pro mě osobně v těch jednotlivých přístupech zásadní. To je ale můj osobní pohled a znám spoustu lidí, kteří spíš vybírají velké myšlenky, velká paradigmata navrhování a snaží se v nich zdokonalit a jsou v nich dobří. Dokážou z toho vycházet po celý život a i v tom jednom principu se neustále zdokonalovat. Je skvělé, že škola nabízí oba dva způsoby. Je možné neustále kombinovat a reflektovat, ale je také možné si na začátku vybrat jeden silný směr, kterému se věnujeme po celé studium a poté třeba i během celé profesní dráhy.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).