Architekti CZ: Výuka - 16. díl - Chybík & Krištof

Jak by se měla architektura vyučovat?

O: Myslím si, že učitel by měl studentům ukazovat paletu možností. Není to o budování dogmatického názoru na věc, určování co je dobře a co špatně. Studenti se musí naučit otevřeně myslet, přijímat podněty, po svém je zpracovat a vytvořit něco nového.

Druhá věc je, že učitel musí studenty motivovat k tomu, aby pracovali, byli efektivní a dokázali se soustředit na to, co dělají.

M: Nezbytná je i schopnost prezentace a vystupování. Za velmi důležitou považuji nutnost učit studenty týmové práci. To je v praxi důležité a řada z nich na to vůbec není připravená. Když člověk dostuduje, sám nemá šanci uspět.

O: Mně se zdá vůbec absurdní, že studenti architektury pracují po celou dobu studia jako sólokapři. Pokud vím, tak všechny architektonické školy u nás chtějí po studentech už od prvního ročníku, aby byli autoři, sami si vše navrhovali, obhajovali, byli egocentričtí, nejdůležitější a jediní správní.

Starší architekti rádi vzpomínají na své učitele. Mladší generace už méně. Je to těmi učiteli anebo člověk časem získává větší úctu k minulosti?

M: Může to být tím, že dnešní student má k dispozici mnoho různých zdrojů informací a svět je pro něj mnohem menší a otevřenější, než tomu bylo v minulosti. Tím se oslabuje role jednoho učitele jako zásadního zdroje informací. Zároveň se mi zdá, že v minulosti všichni nejlepší architekti vyučovali na školách, nyní se mnoho z těch výborných věnuje pouze praxi. A možná to může být i současným světonázorem - společnost funguje na principu jednotlivce.

Za první republiky v době modernismu byl také kladen důraz na jednotlivce.

M: Ale architekti mezi sebou více spolupracovali. Na tom byly založeny vlastně všechny architektonické slohy, kdy se zkušenosti předávaly a vyvíjely jako kumulovaná vědomost. Kdyby v dnešní době copyrightu někdo postavil katedrálu v Paříži a potom někdo jiný tu stejnou v Brně, hned by jej ten Pařížan žaloval za krádež. Dnes je architektura spíše výpovědí jednotlivců respektive firem.

O: Ohledně těch profesorů si myslím, že to je otázka úcty, kterou k nim chovají a kterou se naučili. Zároveň by mě zajímalo, do jaké míry je to věc výchovy a nakolik je to upřímnost. My si svých učitelů také vážíme, ale jak říkal Michal, svět je nám dnes blíž, takže to srovnání máme jiné.

M: My také můžeme jmenovat naše učitele, jako například Karla Doležela.

O: Ale to už není tak přirozené, jako kdybychom je jmenovali sami od sebe.

Jde o to, kdo byl zásadní.

O: Kromě školy jsme se učili i z našeho okolí, takže si nemyslím, že jde jen o zásadní osobnosti. Spíše o prostředí, ve kterém jsme studovali.

M: U mě to byl určitě Karel v prvním ročníku. Vyučoval předmět Soudobá architektura a konzultoval se mnou moji první soutěž. Tehdy se mi snažil vysvětlit, že každý dům musí mít koncept, silnou ideu, a že architektura nespočívá jen v tom, vytvořit dispozici, přidat fasádu a hotovo.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).