Architekti CZ: Výuka - 13. díl - Križek

Jaká byla studia na pražské fakultě architektury?

Příliš harmonické studium to tedy nebylo. Jednak mi ta škola vůbec nesedla a myslím, že nejsem jediný. Pro kreativní a nespoutané studenty měla spíše utlumující až demotivující charakter, než aby inspirovala. V jedné věci mi však dala i dobrou zkušenost: jak jednat s lidmi odlišného vnímání světa a především s lidmi byrokratického myšlení. Musíte být dostatečně tvrdý a obrněný, a přesto neztratit citlivost pro krásné věci. A především mít trpělivost, protože odlišné a zajímavé věci vznikají oproti běžným dlouhodobě a obtížněji. A za tu dobu určitě přijde několikrát okamžik, kdy to chcete vzdát, a vy musíte ve svém přesvědčení vytrvat. Přiznám se vám, že mě kvůli jedné služebnici otrokářsky sloužící tomu úzkoprsému vnímání světa vyhodili ze školy. Jednalo se o osobní neshodu s doktorkou vyučující deskriptivní geometrii. Zasvěcenci vědí, o kom je řeč. Dodnes to vnímám jako křivdu a byla to rozhodně tvrdá životní zkušenost. Naučilo mě to překonávat překážky a věřit v to, co dělám. S roční pauzou strávenou na Fakultě stavební ČVUT jsem se pak opět na architekturu vrátil a školu dokončil.

Říkáte, že je to škola demotivující – jsou tam alespoň někteří architekti, kterých si vážíte?

Samozřejmě a není jich tak málo. Na této fakultě tehdy působilo i mnoho zajímavých a inspirativních lidí. Z teoretiků velmi rád vzpomínám na profesory Pavla Vlčka a Karla Kibice a z architektů si vážím například práce Ladislava Lábuse. Nejraději však vzpomínám na rozhovory s dnes již zesnulým Bohumilem Fantou, při kterých jsem si občas připadal, že si sedím na vedení – měl dost specifický smysl pro humor. Ale vtipné je, že například Lábusovu práci mám moc rád, přitom jako student bych u něj pravděpodobně pohořel. Mám na věc zcela odlišný názor.

Když jste se zmínil o peripetiích s deskriptivní geometrií, nemělo to náhodou vliv právě na to, jak dnes tvoříte?

Možná to souvisí. Práce s pravítkem ani křivítkem mi k srdci nikdy nepřirostla. Mám raději intuitivní, impulzivní a pocitové navrhování, prostě volnost. Nechci být svázán pravidly předem definované čáry. Navíc na škole se ctila taková jména jako Mies van der Rohe či Le Corbusier, ale já jsem dával přednost Plečnikovi, Wrightovi nebo art decu a to se tam moc nenosilo. Moc mě ty racionální a holé nebarevné krabice tehdy nebavily, říkal jsem si, že to přece dovede každý. Dnes už vím, že v této věci jsem se mýlil, že dokonale fungující bílou kostku dokáže vymyslet jen mistr. Tehdy jsem si však díky tomu vytvořil názor na to, co dělat nechci, a začal jsem dělat opak.

Proto jsem se začal věnovat už v brzké době organické architektuře a projektům s přesahem do výtvarné oblasti. Otec byl výtvarník a scénograf a vždy nás učil pozorovat svět svýma očima a nepodlehnout módnímu trendu. Rovněž mě zpočátku posunula práce s výtvarníky a především společná práce se sochařem Štěpánem Beránkem. Když jsem si prošel touto revoltou, zpětně se na to dívám tak, že se jednalo o přirozenou a správnou cestu. Považuji se dnes v mnoha ohledech za konzervativně smýšlejícího člověka, který ctí přirozené a generacemi ověřené postupy. Stejně tak by měl i každý abstraktní umělec projít klasickou průpravou, kde si osvojí řemeslo.

Když se dnes dívám na práci Miese či Le Corbusiera a dalších velikánů, s obdivem žasnu, jací to byli geniální mistři a revolucionáři. To je zároveň důvod, proč jsem se tímto typem architektury dosud příliš nezabýval. Oni to vytvořili v té době tak mistrovsky a soudobě, že pokoušet se překonat tuto vysokou laťku se mi zdá jako troufalá ambice. Už teď však začínám cítit, že v budoucnu to pro mě bude jistě výzva. Ale potřebuji se ještě hodně učit.

Chtěl byste učit architekturu?

Nevím, jestli bych to dokázal. Být dobrý architekt a dobrý učitel jsou dvě různé věci. Rozhodně by mě bavilo učit z toho důvodu, že se při tom člověk seznámí s mladými lidmi, takže věřím tomu, že někdy v budoucnu ve stáří by mě to mohlo bavit, ale teď si myslím, že jsem teprve na začátku a musím ještě sbírat zkušenosti. A hlavně nevím, jak by architektura měla vypadat. Když mi někdo položí otázku: „Jak by měla vypadat architektura budoucnosti?“, to prostě nevím. Vím jen, jak má vypadat architektura krásná.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).