Architekti CZ: Výuka - 12. díl - Klanc
Tomáš Klanc o sobě říká, že je spíš architekt praktik, než vizionář. Proto by na škole uvítal větší přípravu studentů na realitu architektonické praxe.
Jaroslav Sládeček , 27. 11. 2015
Chtěl byste vyučovat architekturu?
Určitě bych jednou učit chtěl. Postavil bych to především na skutečné praxi, aby studenti věděli, co je opravdu čeká. Sám jsem to pociťoval jako obrovský deficit, že z nás škola vychovala do sebe uzavřenou a zahleděnou elitu, která si myslí, že všemu rozumí, a takto nás pustila do světa. Přitom to tak vůbec nebylo. Neuměl jsem pořádně ani zkompletovat dokumentaci. Neuměl jsem jít na úřad nebo komunikovat s klienty tak, aby mi uvěřili, aby to bylo autentické. Spoustu času jsme ve škole věnovali vymýšlení banalit, což je úplně něco jiného, než když se tou prací musíte uživit. V praxi to musíte dát na první, maximálně na druhou dobrou, jinak jste finančně v mínusu.
Mám představu, že vést ateliér a řešit praktické úkoly se architekt naučí až v praxi. Škola by jej měla hlavně vycvičit ve vymýšlení, říct mu, co je to architektura a jak se liší od stavitelství.
Já mám pocit, že se to právě moc neliší, že je to naprosto propojené. Architekti to neradi slyší, ale je rozdíl mezi architektem vizionářem a architektem praktikem. Přiznám se, že se spíš řadím mezi ty praktiky. Když na stavbě nedokážete obhájit své konstrukční řešení a nerozumíte tak trošku všemu, od tepelných čerpadel přes rekuperaci až po tmely a izolace, kdejaký zedník z vás udělá ořezávátko. Technickou stránku věci musí člověk ustát. Pokud ji neustojí, může být tisíckrát úžasný vizionář, ale počítají se až ty góly – tedy postavené stavby. Ten tlak je překvapivě největší v průběhu výstavby. V době vymýšlení můžete klienta přesvědčit ukázkami z knih a svým odhodláním. Obtíže přijdou, až se to začne realizovat. Od začátku musíte vědět, jak to udělat. Je snadné vymyslet dům s obrovským pásovým oknem bez rámu, pergolou na terase bez viditelné nosné konstrukce. Stačí se podívat na studentské práce, kde je v každém školním ateliéru deset takových projektů. Otázka je, jak to zrealizovat a přitom neutratit zbytečně investorovy peníze, aby mu zůstaly až do konce a mohl si koupit hezkou kuchyň, sedačku a zbylo mu i na ty obrazy a knihy do knihovny.
Máte i nějakou představu o tom, jak byste učil?
Praxí. Reálným zadáním. Pozval bych do školy skutečného klienta jako oponenta. To mi totiž na škole scházelo. Nikdo nám neřekl, že klient je vlastně oponent. Psaný a verbální projev u obhajoby svých návrhů jsme brali na škole jen jako nějakou povinnost, že se na konci semestru má projekt odprezentovat. To je ale nakonec má hlavní činnost. Vlastně celou dobu jen někomu něco prezentuji.
Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).
