Architekti CZ: Výuka - 10. díl - Štěpán

Jak by se měla architektura vyučovat? Má se to hlavní člověk naučit ve škole, nebo se až teprve v praxi ukáže, jestli člověk může být architektem, či ne?

Obojí. Jedno bez druhého nemůže být. Škola učí pravidla a rutinní záležitosti daleko víc než vše ostatní. Tam by měl člověk získat nějaký standard řemesla. Technické školy jsou tak postaveny, že když z nich vyjde absolvent architekt, měl by umět navrhnout, nakreslit a uhlídat stavbu průměrné kvality. Žádná škola nemá ambice dělat jen špičkové absolventy, to ani nejde. Co si ale myslím, že se tam opravdu zanedbává, je etika. Teď nemyslím etiku ve smyslu hašteřivosti architektů, ale ve smyslu přístupu k zakázce. To si myslím, že se na školách zanedbává hodně.

Zdeněk Fránek v již zmiňovaném rozhovoru ještě říkal, že škola pro něj byla ztráta času, protože se tam po něm chtěl funkcionalismus a on chtěl dělat něco jiného. Váš názor je, že škola je nutná?

Je, protože kdyby do ní Zdeněk nechodil, tak by nevěděl, že chce něco jiného. Díky škole se mohl vymezit vůči tomu, co se tam učí. Samozřejmě že škola může být velmi průměrná a vymezit se vůči učiteli jako jedné osobě je daleko lepší než vůči instituci jako škole. V tom je daleko lepší a efektivnější autorská škola typu AVU v Praze. Ale myslím si, že každý potřebuje mít možnost se buď s názorem učitele ztotožnit, nebo se vůči němu vymezit. To si myslím, že je důležité, a to ten Zdeněk vlastně udělal. No a sám teď učí na škole, že?

Ve škole se učí spousta věcí, ale neučí se, jak to udělat, aby to bylo dobré. Lze tu schopnost nějak získat, anebo ten cit musí mít člověk už v sobě a jen ho rozvíjet?

Ve škole se dají naučit nějaká ta pravidla, principy, zákonitosti, obecné kategorie jako měřítko a kompozice. Ale ten cit a intuice, to se samozřejmě neučí. Cit a intuice jsou právě ty věci, které návrh ovlivňují, a jak jsem říkal na začátku, je pro mě čím dál těžší to dokázat popsat. Jednu dobu jsem se to snažil popsat v zásadách o dekorstrukturalismu. Racionální vyspekulovávání nějakých zásad a hledání zákonitostí, jak má co vypadat, velmi často vede do slepé uličky. Já sám jsem měl kdysi takové spekulativní období a došel jsem k názoru, že takové výsledky jsou daleko horší, než když k tomu člověk přistupuje více intuitivně.

Já jsem si kdysi sepisoval různé své poučky, například že nikdy nebudu nic natírat barvou, protože se tím popírá materiálová podstata té věci a vzniká lež. Myslíte si, že by mělo smysl vytvořit takový soubor zásad, který by si student měl přečíst, aby se vyvaroval zásadních chyb?

To bychom se vraceli do 19. století. Stačí si představit, jak fungovala akademie architektury v té době, kdy studenti opravdu dostávali jasné poučky, jak má dům vypadat a jak se to dělá. Tam byl ten dril tak obrovský, že dokázal zdokonalit jemnocit. Ale teď už to tak dělat nejde. 20. století tomu dalo na frak a dnes je to hodně těžké.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).