Architekti CZ: Paneláky - 13. díl - Chybík, Krištof

Máte nějaký názor na to, jak se poprat s panelákovými sídlišti?

M: Řešili jsme to několik semestrů jako téma školního ateliéru a vyvodili jsme několik závěrů, jak lépe stavět bytové celky v Česku. Socialistickým sídlištím chybí důležitá hierarchie veřejných, poloveřejných a soukromých prostorů, což vzniklo přetavením komunistické ideologie do urbanismu. Na sídlišti je všechno všech a vlastně nic nikoho. Neexistuje tu tradiční vztah k vlastnictví půdy a ke starostlivosti o něco svého.

Kromě toho pociťujeme ve společnosti jakési stigma, které se paneláků drží dodnes. Jeden klient nám řekl, že se mu nelíbí náš návrh jeho nového domu, protože je příliš ‚panelákový‘. Ve Švýcarsku se takové domy staví běžně a nikdo tam architektovi neřekne, aby projekt předělal, protože to vypadá jako panelák. Zajímalo by mě, jestli se toto projevuje jen u nás, nebo i v jiných zemích.

O: Ve Švýcarsku jsem se zúčastnil přednášky, na které jeden doktorand popisoval mimo jiné sídliště ve východním Berlíně a říkal: „Představte si, že v tomto domě bydleli vedle sebe dělníci i profesoři vysoké školy.“ a všichni byli strašně udivení. Nám to ale dodneška přijde normální. A je otázka, zda to je, nebo není normální, že profesor bydlí v paneláku.

M: Je to jednoznačně specifický fenomén. Urbanisté na západě naše sídliště považují za zajímavá v tom, že se z nich postupem času nevyvinula ghetta, jako tomu je například ve Francii nebo Holandsku. Když jsou na sídlišti lidé různých generací a sociálních skupin, snižuje se tím automaticky kriminalita a podobné negativní jevy.

Souhlasíte s tvrzením, že strohost a ryzí účelovost těchto sídlišť má negativní vliv na jejich obyvatele a potlačuje jejich kreativitu?

M: To si nemyslím, protože na mnoha příkladech z oblasti umění je patrné, že právě kontext sídlišť kreativitu nepotlačil, ale byl naopak jejím podhoubím. Která jiná čtvrť než bratislavská Petržalka se může pochlubit takovou hudební scénou? Existuje řada sochařů a malířů, jejichž tématem je právě sídliště. Myslím, ze obdobných příkladů by bylo možné najít mnoho.

Takže to berete spíš jako volné pole, které vybízí k aktivitě?

M: Určitě. Sídliště jsou velké téma a mají svůj potenciál.

O: Problém je v tom, že tamní společenství nemá dostatek podhoubí pro své fungování. My to vnímáme jako příležitost, jako prázdný rám, který je potřeba zaplnit. Jako něco, co tam chybí.

Zdeněk Zavřel to nevidí moc nadějně, protože se všechny byty rozprodaly, takže teď se s tím nedá nakládat jako s celkem.

M: To je pravda. Ale nejde jen o domy. Většinu prostoru sídlišť tvoří prostor veřejný a ten je stále v rukou měst. Navíc si myslím, že snaha uchopit sídliště jako celek a navrhnout kompletní změnu systémem navrhování ‚shora dolů‘ už tu byla a ukázalo se, že nefunguje. Pokud vidím nějakou naději, tak spíše v rámci využití taktického urbanismu, zapojení lidí a otočení přístupu k plánování způsobem ‚zdola nahoru‘.

Oceňovaná rekonstrukce panelového domu od slovenského ateliéru Gut Gut vznikla jen díky tomu, že celý dům patřil jednomu člověku.

O: Jenže my se nebavíme o fyzické podstatě toho domu, my se bavíme o tom, že jsou tam větší problémy než to, jak ty domy vypadají. Gut Gut udělali pěkný panelák, ale to není to hlavní.

M: Hlavní problémy sídlišť nepředstavuje nedostatek zeleně a parkování. Chybí tu jemná síť mezilidských vztahů a tradiční model jejich vytváření.

O: A architekt je ten, kdo má vytvářet podhoubí k tomu, aby tyto vztahy mohly vznikat.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).