Architekti CZ: Paneláky - 12. díl - Nalezený

Jaký je váš vztah k panelákovým sídlištím?

Zjednodušeně by se dalo říct, že existují sídliště dobrá a špatná. Příkladem dobrého je zrovna to, ve kterém jsem vyrostl, a sice sídliště Polabiny 2 v Pardubicích. To je téměř urbanistický skvost. Domy jsou tam dobře nasměrované ke světovým stranám, komunikační trasy jdou čistě buď ze severu na jih, anebo od západu na východ, a tak umožňují dobrou pozici domům. Mají mezi sebou dostatečně velké rozestupy. V sedmdesátých letech tam vysázeli stromy, které jsou dnes už staré. Tak vzniklo dobré prostředí, které se dnes už jen čistí a „dopojmenovává“ a je podobné tomu, které jsem viděl například ve Finsku.

Špatné panelákové sídliště určuje především to, jak se v době vzniku zachovalo ke svému okolí. A kam bylo vůbec navrženo. Příklady nejsou nutné. S paneláky se ale dnes přece dá dál pracovat. Slovenskému studiu Gut Gut se povedlo zrealizovat rekonstrukci panelového domu tak, aby výsledkem byl živý krásný dům. Udělali to, co si všichni přejí a o čem všichni víme, že udělat lze, ale nikdo toho není schopen, protože tomu brání skutečnost, že ty domy jsou vždy ve vlastnictví mnoha osob, kde každý chce něco jiného. Ale já věřím, že to půjde. Je třeba rozšířit ty dobré příklady. Docela se na to těším.

S Szymonem Rozwalkou jsme se bavili, že problém je i v tom, že okolní prostor nepatří nikomu z těch, kdo tam bydlí, takže je tam spousta prázdných ploch.

Je nutné tyto úžasné plochy „pojmenovat“. Nestačí ale na místo posadit nějakou plastiku. Musí se scházet správa toho města nebo městské části a říct, které konkrétní území chtějí využít a rámcově jakým způsobem. Ten, kdo je v čele, musí vědět, kdy vyčlení jakou plochu. Nevadí, když nemá konkrétní plán, důležité je obracet se na tvořivé. Vypisovat malé soutěže. Náplň se může například i periodicky obměňovat. Stejně tak architekti by měli vyvíjet motivační tlak na samosprávy obcí. Toto téma je nadále aktuální po celém světě. Příklady mě baví. Krásné barevné zásahy dělá například španělská parta kamarádů Boa Mistura. Tím, že jen natřou ulici nebo dům, se mění identita celého místa včetně jeho obyvatel.

Myslím si, že je vždy dobré, podívat se tam, kde lidé mají podobnou situaci jako my Češi. Do Polska, Chorvatska, východního Německa nebo Slovinska. Okolní prostory jsou i nadále atraktivním tématem i pro rozvinuté evropské státy. Postkomunistické země jsou nakonec sexy tím, že se v nich něco může dít. Mohou vznikat příklady, které by jinde nedostaly dostatek podpory či nemají kontext.

Nahlížím na Evropu jako na jednu velkou a pestrou zásobárnu lidských zdrojů. Líbí se mi myšlenka USE – Spojených států evropských, o které se zmiňoval i Masaryk. Přece nám už nemůže vadit, když soutěž do Ostravy vyhraje holandské studio. Myslím si, že to je naopak dobře, že nám to pomůže dostat se z těch našich pelíšků. Češi mají tendenci držet se v té své roklince a nikam daleko moc nechodit. My to ale potřebujeme. Musíme se zaktualizovat a střetávat se se svým okolím. A kdokoliv, kdo to tu bude dělat, prokazuje ostatním velikou službu. Češi se půjdou rádi podívat do kina na cizí film, ale musí jim ho tam někdo přivézt.

Na rozdíl od takové Francie ale u nás běží v kinech většina filmů v originálním znění a s titulky.

Myslím, že to bude veliký posun kupředu, až skončí dabing i v televizi. Pak se konečně pohneme dál a budeme opravdu otevření světu. My nechceme věci převykládávat. Chceme, aby byly samy sebou.

Nedávno jsme měli debatu s investorem, zda má natřít plechové schodiště načerno, nebo nabílo, a já jsem řekl, že ani jedno. Prostě to nechat, jak je, jen to zakonzervovat. Není potřeba je natírat barvou. Budou nádherné svou pravdivostí. To si myslím, že platí všude. Stačí jen být sám sebou.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).