Architekti CZ: Otázka času - 4. díl - Zavřel, Fiala, Križek

Zdeněk Zavřel

Je pravda, že když má architekt málo času, tak vznikne nekvalitní dům, zatímco když má času hodně, bude výsledek kvalitní? Četl jsem, že Peter Zumthor nemá žádná časová omezení.Když jsem ho slyšel, nevěřil jsem svým uším. To se mi v životě nepodařilo. Ale vlastně jsem se o to ani nepokoušel. Jeho přístup k architektuře je úplně někde jinde. Celý svůj profesní život jsem byl vlastně štvanec, kterého buď někdo honí, nebo se honí sám. Absolutní klid, o kterém Zumthor mluví, ten jsem si nikdy nedopřál. Myslím si, že to hodně závisí na společnosti, která mu to dovolí. Nám to nikdy dovoleno nebylo.

Ale podle mě neplatí přímá úměra, že málo času = špatný dům, hodně času = dobrý dům. Spíš záleží na afinitě s úlohou. Když mi úloha sedne, tak nápad přijde rychle a pak už to prostě jede. A někdy zase naopak, když se do toho musím nutit a nevím moc, jak na to, tak se mi do toho nechce a víc to odkládám. Daleko důležitější je také souznění s klientem. Když si s klientem rozumím, je to bezvadné. To je prostě jako láska.

Stanislav Fiala

Jak dlouho trvá, než vytvoříte první studii?Vše záleží na tom, jak složitý je to úkol. Když je úloha dobře zadána, investor přinese jasný program a je to takzvaně stavba na zelené louce, může být studie hotová za týden až měsíc.

Naproti tomu jsou situace, kdy kolem toho chodíte jako kolem horké kaše a pořád máte pocit, že jste na to nepřišel. Když pak přijde konečný termín předložení prvního návrhu, tak zkrátka něco prvního předložíte, i když tušíte, že to ještě není ono. Nemusíte s tím být spokojen, ale je lepší to ukázat než dělat, že stále nic nemáte. Je-li to něco, za čím si stojíte, co má hlavu a patu, může to být pro investora první obrázek toho, co se tam může stát. Z takového výkopu se dá zjistit, jak na co klient reaguje, a třeba právě tím dojdete k nějakému nápadu, na kterém se dá dál stavět.

Ale nikdy nemůžete vědět, kdy vás to napadne. A nedá se to slíbit dopředu. Investoři většinou chtějí odhad, kdy to asi bude, a já jim říkám: „Jestli chcete něco výjimečného, něco, co vám bude opravdu ušito na míru a ještě to bude kouzelné, tak nemůžu vědět, kdy mě to napadne. Jestli ale chcete, abych nějak splnil úlohu do 14 dnů, tak to udělám. Vydám ze sebe to nejlepší, co umím, za dva týdny a odevzdám nějaký výsledek.“ Když to takto podám, většinou řeknou: „Tak si na to vezměte víc času. Kolik potřebujete?“ A já říkám pořád to stejné pravidlo: „Nemůžu vědět, kdy mě to napadne.“

Kdybyste měl neomezený čas, postavil byste ten nejlepší dům?Spěch není dobrý rádce, ale není jím ani neomezený čas. A neomezené možnosti nebo neomezený pozemek jsou pro mě noční můrou. Naopak spousta omezení je to, co vám dá nápad. Volné téma nebo ideální dům, to je úplně nesmyslné trápení mysli. A i když byste měl zajímavý pozemek, ale neomezený čas, utopíte se v tom pochybování, zda už je to ono. Vyžaduje to určitou sebedisciplínu. Byť mám na to hodně času a investor na to nespěchá, přesto si umět říct dost. Každá věc se dá zlepšovat a vymýšlet donekonečna. Když to přetáhnete, zkazíte to. Dobrá skica od malíře je jen jednou linkou. Když do ní začne zasahovat, je to čím dál víc utahané. A to se může stát velice snadno i architektovi.

Luka Križek

Stalo se vám někdy, že jste si návrh během finální fáze rozmyslel a řekl, že to bude jinak?To se stává dost často. Pracuji totiž tak, že jsem schopen rychle vymyslet ke každému projektu několik koncepčních variant. Takže si pak sám občas zamotám hlavu, a dokonce se mi stává, že mě přestane po několika týdnech vybraný koncept bavit, protože mezitím vymyslím další tři. Na to už mám jednu osvědčenou poučku: „Je třeba si stanovit na práci tolik času, kolik je opravdu potřeba.“ Když se projekt táhne třeba dva roky, tak se s tím budete celé ty dva roky mazlit a nikam to moc nepovede, protože to neustále budete měnit a předělávat. Když na stejný projekt dostanete dva týdny, tak ho prostě za tu dobu zvládnete. Takže zjednodušeně řečeno, čím kratší čas na zakázku dostanete, tím jasnější proces to je.

Text článku byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).