Architekti CZ: Otázka času - 1. díl - Ruller, Štěpán, Nalezený

Ivan Ruller

Je podle vás dobré mít nějaké časové omezení, nebo raději ne?Jsou architekti, kteří by byli schopni tvořit jeden dům po celý život. Ale já si myslím, že to je škoda. Protože člověk musí dospět k názoru, že tady tento konkrétní úkol v tuto chvíli a v tomto čase jsem schopen udělat takhle, a za tím si stojím a už to pak nerozmělňuji.

Marek Štěpán

Jaký vliv má na vaši tvorbu časové omezení?Na začátku stres být vůbec nemůže. Ve stresu hlava nemusí pracovat úplně dobře. Ale to je jen velmi krátce na tom začátku. V dalších fázích už je časový stres spíš lepší, a to v tom, že celý proces má nějakou tečku jako zápis v deníku, že k tomu datu to je hotové a dost. Když se dům postaví, tak za týden už bych některé věci udělal zase jinak a to by byla nekonečná práce.

To mě napadlo, když jsem slyšel, že Peter Zumthor dělá věci libovolně dlouho. Investoři už jsou z něj potom na prášky, že nemohou začít stavět, protože on to ještě nemá hotové. Jenže on si to může dovolit, protože je to Zumthor. Z mé zkušenosti, když mám na něco hodně času, tak to pořád odkládám, zatímco když mám času málo, tak to je skoro nejlepší motivace – snažit se stihnout termín. Asi to záleží na sebedisciplíně. A samozřejmě nejlepší je dělat něco, co člověka baví. K tomu se nemusí nutit. Tam hrají roli i jiné aspekty. Kdybych měl dostatek prostředků na živobytí, tak k tomu asi přistupuji odlišně. A nejsem si jistý, zda bych projektoval jen tak pro radost. Nejspíš by to bylo úplně jinak. Ale odříct klienty samozřejmě mohu jen v případě, že mám peníze na účtu, i to se stává.

Pavel Nalezený

... teď jste nakousl další téma, kterým je otázka času při navrhování.V jistém rozhovoru americký programátor Llewellyn Falco, který už asi ve dvanácti letech psal programy svému otci, vyslal vzkaz všem klientům: „Dejte nám čas na práci! Když při psaní programu uděláme ve spěchu ‚bugy‘ hned na začátku, později už se nedají odstranit. Protože jsou kořenové.“ To samé je i v architektuře. Každý tvůrce nebo skupina zkrátka potřebují mít čas na nalezení fungujícího principu. Nejdůležitější je spočinutí. Kontemplace je strůjcem myšlenky. Ve skupině je to třesk. To, co jsme privátně nazvali raketoplán.

Kolik toho času je potřeba?Právě že moc ne. A to je ještě víc fascinující. Čas na vymyšlení zabírá třeba tři čtyři hodiny z potřebného množství, které tvoří celé měsíce další činnosti. Ne vždy si ale sednu a za tři hodiny mám nápad. Musím ty tři hodiny nejprve hledat. Jako když chci napsat báseň. Jezdím vlakem, a pořád nic. Když se však podaří, že si sedneme a píšeme tu básničku ve třech, ve čtyřech, přijde to skoro jako lusknutím prstu. Jako ty Teslovy generátory blesku, kde má nejdřív navinuté cívky, kam se ta energie kumuluje, a pak to bleskne. Tak to je ono! K tomu je potřeba nejdřív ten klid. A klid je vlastně produktem dobrého života.

Text článku byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).