Architekti CZ: Ekologie a udržitelnost - 5. díl - Sládeček

Trvalá udržitelnost a ekologie – jsou to jen fráze, které používají firmy, aby prodaly víc polystyrenu?

Víc polystyrenu a víc fotovoltaických panelů. Toto beru velmi vážně a opravdu mi vadí, že někdo naléhá, aby se stavěly domy s nulovou spotřebou energií, čehož lze dosáhnout jen zvýšením nároků na materiály a na technologické zařízení, které nikdy nebude věčné. Ukažte mi solární panel, který vydrží déle než deset patnáct let. Potom se bude muset vyrobit v Číně další a dovézt až sem. Tomu se říká trvale udržitelný rozvoj? Ten panel je složen z kovu, skla a plastu. Každému, kdo byl někdy v továrně a viděl, jak se to vyrábí, je jasné, že energie, kterou ten panel vytvoří, se nikdy nevyrovná energii, která byla potřebná na jeho výrobu a těžbu potřebných surovin. To je to německé pokrytectví, kdy mají solární a větrné elektrárny, ale turbíny do nich nevyrábějí u sebe, protože jejich výroba zatěžuje životní prostředí natolik, že je u nich zakázaná. Nechají je tedy vyrobit v Číně a dovezou k sobě. To je opravdu podlé.

Možná je to klišé, které jsem si vytvořil, ale když vidím dům za 4 miliony, který mohl stát 2,5, přemýšlím, jestli to ti lidé vědí. Jestli souhlasili s tím, že utratili navíc peníze, které mohli použít na něco jiného. A nejde jen o ně, v jistém smyslu jsou to společné prostředky nás všech. Přinejmenším přírodní zdroje. Když jsem si četl, kolikrát překročil Mies van der Rohe rozpočet domu Farnsworth, tak si nemyslím, že to je v pořádku. To nebyl zas tak odvážný experiment, aby se to nedalo spočítat předem. Takže opakuji, že dobrý dům nemá lhát ani krást, má dodržovat to samé co má dodržovat člověk, aby byl člověkem.

Stanislav Fiala říkal, že klienti si chtějí za své peníze něco užít. Když má někdo dost peněz, tak nemá důvod se omezovat. Pak možná vznikají takové věci.

Je potřeba si neustále říkat: „Je to jen dům. Nic víc, nic míň.“ Pokud investoři vědí, za co ty peníze dali a proč, tak mi to nevadí. Je to jejich věc. Potom ten dům nelže. Někdo dá přednost stěně z tropického dřeva za 20 tisíc na m2 před klasickou omítkou za 500 na m2, kterou by mohlo několik obrazů ozvláštnit mnohem více. Ale to se dá respektovat.

Čím dál víc mě však život učí, že by člověk neměl myslet jen na sebe. Je to dokonce zdravější, bezpečnější a zábavnější. Stejně tak se může chovat i architektura, architekti a stavebníci. Proto už mi dnes dělá problém dojít prostřednictvím architektury k nějaké provokaci, která v mé dřívější tvorbě měla za úkol znejistit zaběhaný hodnotový žebříček, trochu jej rozkývat, aby se ukázalo, co stojí za to a co ne. Od prostých otázek stavitelských, jestli v našich podmínkách má cenu stavět z cihel nebo ne, nebo jestli má cenu stavět přízemní dům na betonových základech, když i ten nejmenší betonový základ unese minimálně tři patra, až po otázky, zda má cenu respektovat zaběhané stavební formy, které už jsou vyprázdněné a už se nepoužívají k tomu, k čemu dřív, nebo jestli taková věc, jako krajinný ráz, je skutečně hodnota, nebo jen naučené klišé.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).