Architekti CZ: Ekologie a udržitelnost - 3. díl - Zavřel

V dnešní době se hodně objevují pojmy jako udržitelnost a ekologičnost. Je to něco, co už je dávno známé, a teď jen objevujeme Ameriku?Nejdřív bych chtěl říct, že ten český termín „udržitelnost“ je vlastně špatný. Originální termín „sustainability“ jde daleko víc do hloubky. Přesně to znamená trvanlivost, ale zároveň i řadu dalších pojmů, pro něž ani nemáme české slovo. Trvanlivost máme zafixovánu spíš ve spojitosti se sušenkami nebo tresčími játry, ale už ne s vlastním životem. Proto se to překládá jako „udržitelný rozvoj“, což je ale převráceno naruby, protože tam žádný rozvoj být nemusí. Znamená to „ability to sustain“ čili „schopnost přežít“, takže jakýpak rozvoj. Slovo udržitelnost je k tomu nejblíž, ale udržitelná architektura zní trochu zvláštně a udržitelný rozvoj je úplně mimo.

Vidím, že to je téma přímo pro vás.Já o tom tady na fakultě přednáším, takže vám samozřejmě řeknu, co si opravdu myslím. Poprvé jsem se s tou myšlenkou setkal, když jsme dělali v Sialu soutěžní projekt České boudy na Sněžku. Tam jsme si začali uvědomovat, že příroda je silnější než my a že v těch téměř vysokohorských podmínkách nejde jen tak si něco vymyslet a zkoušet. Je potřeba hledat odpověď na obří vítr, námrazu a drsné přírodní podmínky. Tehdy jsme byli naivní kluci a mysleli jsme si, že by to mohl být autonomní objekt, který by fungoval i bez elektřiny. Bylo to na začátku 70. let. Přečetli jsme si o tom spousty knih a zajímalo nás to. Takže tím jsem se namočil do té problematiky, co je sluneční energie, jak fouká vítr – takové úplně triviální věci, které tehdy mezi architekty nebyly moc populární.

Pak jsem odešel do Holandska, kde jsme po dvou letech vyhráli evropskou soutěž na použití pasivní energie. Tam jsem využil to, co jsem měl nastudováno, a dostal jsem se mezi zcela jiné lidi, protože všichni ti, kdo takové soutěže organizovali a kdo se jich účastnili, tvořili určitý myšlenkový proud. V tom proudu jsem už zůstal. Objevil jsem společenství, které si tyto věci začalo uvědomovat, a já jsem si je začal uvědomovat také. Dokonce jsem se dostal do holandského týmu pro Evropskou energetickou agenturu, kde se pracovalo multidisciplinárně – já byl architekt, vedle mě seděli energetický inženýr, vzduchotechnik, statik a začali jsme vytvářet pokusné projekty. Tam jsem získal přehled o číslech, zákonitostech a o tom, že jako má letadlo aerodynamiku, tak má budova svůj energetický koncept, který buď funguje, nebo ne. Také jsem zjistil, že se do toho dá zabřednout tak, že už se pak o ničem jiném ani nemluví. Vždycky jsem si proto hlídal tu svou roli, že jsem architekt a že těm energetickým fanatikům věřím jen zčásti, protože mám svou vlastní disciplínu, která má i jiné zákonitosti, než jsou ty jejich.

Takže si myslím, že to je znovuobjevování přírodních zákonů, nic jiného. Venkovský tesař, který dům stavěl, samozřejmě přírodním zákonům také nerozuměl, ale věděl, jak se to dělá. Řídil se pravidly řemesla. My architekti jsme si pravidla řemesla znepřehlednili tím, že jsme je rozstříhali na malé kousíčky a nastrkali do různých norem. Proto se to naše řemeslo vrhlo hodně na vizuální stránku, protože tím se odlišuje od těch, kteří to neumějí. Zapomnělo ale na přírodní zákony, s nimiž máme co dělat – gravitaci, sluneční záření, vlhkost vzduchu, vzduchovou pohodu. Na první pohled to zní jednoduše, ale ve skutečnosti je to hodně složité. Udělat dům tak, aby měl příznivé vnitřní klima, to vyžaduje spolupráci skupiny odborníků, to architekt sám neudělá. Je to takové ladění piana, aby dům dobře fungoval a nespotřeboval příliš mnoho energie. Proč by jí měl spotřebovat hodně, když se to dá vymyslet tak, aby jí spotřeboval málo? Je to jako s autem – dnes už existují auta, která mají spotřebu 3 litry na 100 kilometrů, tak proč bychom se neměli podobně snažit vylepšovat i domy?

Proto si nemyslím, že to je jen marketingový trik. Samozřejmě se na toto poznání nabaluje i komerce, která to vysvětluje po svém. Pro nás je ale důležité na jedné straně to Vitruviovo „utilitas, firmitas, venustas“, tedy že domy musejí být užitečné, krásné a odolné, ale na druhé straně je nutno myslet na to, že domy se musejí v přírodě umět nějak chovat.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).