Architekt pražského metra

Jeho nápadem bylo obložit většinu stanic na „áčku“ eloxovanými plechovými deskami s kruhovými prolisy, připomínajícími čočky. Je to krásný motiv těžící z poetiky op-artu a přiznám se, že během čekání na vlak často pozoruji světelnou hru na vypuklých tvarech. Najdeme je na všech stanicích od Dejvické po Želivského, ale liší se barvou, což byl výborný nápad. Kdo jezdí pražským metrem častěji, zvykl si na ten kód dokonale a hned po vjezdu do stanice ví, kde se nalézá, prostě červená je Staroměstská, žlutá Můstek, zelená Malostranská, fialová Flora a tak dále. Jen na bývalé konečné v Dejvicích jsou jednotlivé barvy kombinovány.

Nejeden fanoušek metra si jistě také povšiml některých nuancí – na stanicích Dejvická a Želivského chybějí ty „čočky“, naopak, zcela nečekaně se charakteristické plechové panely objevují (byť jen fragmentálně) v zastávce Opatov na prodloužení trasy C. Možná jimi chtěl autor tamního architektonického řešení vzdát hold nápadu pana architekta Otruby, nebo i zde jde Otrubovo autorské dílo?

Jaroslav Otruba se narodil 11. listopadu 1916 v Olomouci. Po dokončení karlínské reálky se stal v roce 1936 posluchačem pražské techniky, kde byl žákem Aloise Mikuškovice a Antonína Mendla, tedy dvou propagátorů moderních trendů v urbanismu i architektuře. Kromě toho studoval i malířství u profesora Oldřicha Blažíčka a tato zkušenost mu – jak ještě uvidíme – přišla později vhod.

Studia nemohl během války dokončit, neboť vysoké školy byly nacisty uzavřeny. Státní zkoušku tedy složil až v roce 1945. Mezitím pracoval v ateliéru dvou významných Gočárových žáků a autorů mnoha moderních spořitelen v řadě českých měst Františka Stalmacha a Hanuše Svobody (ti později emigrovali do Kanady). Po válce se pak Otruba vrátil na techniku, kde působil až do roku 1960 jako pedagog. Pracoval na katedře zdravotnických staveb a na téma provoz moderních nemocnic získal také doktorát technických věd.

V následující dekádě se věnoval pro změnu dopravním stavbám, byl např. autorem terminálů v Prostějově a v Řečkovicích u Brna. V roce 1970 se Jaroslav Otruba stává zaměstnancem Metroprojektu a je jmenován hlavním architektem pražské podzemní dráhy. V rámci projektu tras i jednotlivých stanic tehdy vzniká také jeho patentovaný návrh hliníkových obkladových panelů pro stanice na trase A, schválený v roce 1982. Vychází z nápadu, že by jednotlivé trasy měly být z důvodů rychlé orientace odlišeny materiálem, pokrývajícím stěny stanic. Tak měla být nejstarší linka C kamenná, „béčko“ skleněné a „áčko“ kovové.

V šedesátých a sedmdesátých letech vznikají také Otrubovy projekty staveb pro různé stavební a projekční firmy. Jeden komplex se staví na Kubánském náměstí ve Vršovicích, budova pro Metrostav pak na Vinohradské ulici. Za architektonicky nejzajímavější pak považuji administrativní objekt na Olšanské ulici pro Státní ústav dopravních staveb (SÚDOP) z let 1968-1974.

To je dodnes svěží dílo, bohužel dosud nedoceněné. Jedno křídlo devítipodlažní budovy je vertikálně traktováno uskakujícími rizality, což stavbu ozvláštňuje, celek působí vzdušně a lehce. Útlé parapetní pásy byly během nedávné rekonstrukce poněkud změněny, ale nikoli na úkor vzhledu stavby.

Nejznámější dílo Jaroslava Otruby již takové nadšení nevyvolává. Je jím kontroverzní Vřídelní kolonáda (1961-1975; v komunistické éře nesla jméno prvního kosmonauta Gagarina) v Karlových Varech, která svým měřítkem a materiálovým řešením působí v cenné lokalitě pod Dientzenhoferovým kostelem sv. Máří Magdaleny poněkud cizorodě. Nedokáže nahradit někdejší měřítkově i stylově uměřenější původní litinovou kolonádu z roku 1879, vystavěnou dle projektu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera a zbořenou během druhé světové války. Na obranu autora dlužno podotknout, že původní Otrubův projekt z roku 1962 byl součástí větší úpravy dané lokality, která realizována nebyla.

V poslední době se v Karlových Varech objevila iniciativa, která navrhuje obnovit neorenesanční podobu Vřídelní kolonády. Nevím, jakou má tato myšlenka podporu, každopádně se dá očekávat, že tato snaha bude mít i své kritiky, zejména mezi historiky umění a architekty nejmladší generace, kteří stavby totalitní éry nehodnotí tak kriticky, viz např. jejich protesty proti bourání hotelu Praha v Dejvicích a dalších staveb z éry tzv. normalizace (abychom neuváděli jen příklady z české metropole, podobné debaty již léta provázejí jinou karlovarskou dominantu – hotel Thermal manželů Machoninových).

Kromě projekční práce se Jaroslav Obruba věnoval také malování. Jeho obrázky s architektonickou tématikou jsou malými mistrovskými díly a svědčí o tom, že jejich autor nebyl rozhodně žádný diletant. Prozrazují vliv umělců, jako byli Paul Klee, Vladimír Fuka nebo Jaroslav Paur. Zejména ty, kde se objevují newyorské mrakodrapy v kontrastu s drobnými domky, nepostrádají půvab.

Architekt a výtvarník dr. Ing. arch. Jaroslav Obruba zemřel devadesátiletý v roce 2007 v Praze. Doufejme, že se s jeho architektonickým i malířským dílem budeme moci brzy seznámit podrobněji.