Architekt Pražského hradu

Nedávno jsme si připomněli významnou osobnost naší umělecké scény minulého století Pavla Janáka (narozen v roce 1882 v Praze), který stál u zrodu architektonického kubismu a představili si dvě jeho stavby v tomto svérázném stylu v Pelhřimově (viz Orientace...). Janáka však ještě neopustíme a blížící se 110. výročí jeho úmrtí si připomeneme i dnes. Tentokrát se nezaměříme na jeho ranou tvorbu, ale naopak na období, kdy již byl renomovaným architektem, urbanistou, designérem, teoretikem a také profesorem na pražské Umprum, kde se stal nástupcem Jožeho Plečnika. Janákovou další profesí byly totiž také rekonstrukce památek a v tomto oboru si získal takové renomé, že byl dokonce povolán po Plečnikově rezignaci na Pražský hrad.

Téma památkové péče bylo Janákovi blízké už dávno. Na počátku minulého století se stal členem Klubu Za starou Prahu a angažoval se jak v bojích o záchranu cenných staveb v asanační oblasti, ale také se pokoušel zachovat cenný barokní Braunův dům ve Vodičkově ulici nebo Píseckou bránu v enklávě hradčanských bastionů (viz článek v Orientaci z minulého týdne). Dodejme, že úspěšný byl jen v tom posledním případě. O něco později, když vytvořil svérázný expresívní kubismus v architektuře a designu, navrhoval zase v tomto stylu úpravy historických domů v Pelhřimově, Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a Pardubicích. Na prahu let dvacátých upravoval barokní Julišův dům na Václavském náměstí (pravda, později jej ale zboural a nahradil funkcionalistickou novostavbou). Janák se významně zasloužil o záchranu radničního bloku na Staroměstském a Malém náměstí. Jako jeden z prvních začal používat viditelné sondy na průčelích, kde jsou pod novější omítkou vidět odryté středověké nebo renesanční fragmenty (viz domy na Malém náměstí). Uvnitř těchto domů ovšem najdete i moderní funkcionalistické prvky – schodiště, vstupní dveře ad. – protože Janák neměl rád repliky a domníval se, že je lépe nedochované partie nahradit těmi v soudobém stylu, nikoli napodobeninami něčeho, čehož původní podobu ani neznáme. To jsou ostatně i principy dnešního přístupu k rekonstrukcím památek, Janák byl v tomto směru tedy předchůdcem moderních metod péče o ně.

V polovině dvacátých let vyhrál Pavel Janák soutěž na rekonstrukci těžce poničeného barokního Černínského paláce na Hradčanech. Z mimořádně cenné stavby architekta Franceska Carattiho se měla stát rezidence ministerstva zahraničních věcí. Janák během deseti let stavbu citlivě rekonstruoval opět dle výše zmíněných principů. Odstranil vestavěné patro, obnovil sallu terrenu, navrhl nové monumentální schodiště a obnovil původní sály. Jednotlivé detaily jsou však opět soudobé ve stylu moderního klasicismu a funkcionalismu. Mezitím jeho kolega architekt Otakar Fierlinger rekonstruoval Černínskou zahradu. Protože velké sály nebyly vhodné pro kancelářský provoz, přistavěl Janák na západní straně k paláci moderní křídla s kancelářemi, ale tak chytře, že nejsou téměř odnikud vidět.

Dlouholetý ministr zahraničí Edvard Beneš byl s Janákovou prací nadmíru spokojen a není proto překvapením, že po Plečnikově rezignaci na post hradního architekta a posléze Masarykově abdikaci a poté, co byl sám zvolen druhým československým prezidentem, povolal Pavla Janáka na Pražský hrad. V té době zde působil někdejší Plečnikův žák a asistent Otto Rothmayer a proto bylo nejprve nutné vymezit kompetence obou osobností. Nakonec Janák přímo v prostorách Nového královského paláce na styku jižního a středního křídla upravoval jen halu v prvním - reprezentačním patře, která dnes nese jeho jméno.

Hlavní doménou nového hradního architekta se však stalo severní předpolí Pražského hradu, a hlavně v období 1945 – 1956. Janák postupně opravil letohrádek královny Anny a obnovil renesanční giardinetto se Zpívající fontánou v jeho sousedství, dále se věnoval požárem poničené rovněž renesanční Míčovně, kde navrhl nové horizontální konstrukce i moderní zázemí v suterénu. Dalším významným objektem, jemuž se věnoval, byla barokní Jízdárna, která se proměnila ve výstavní a koncertní sál. Současně byly na její jižní straně postaveny nové hradní garáže, maskované jako tereziánské opevnění, a na jejich střeše vznikla tzv. Janákova zahrada s trojicí nových kašen. Janák také navázal na svého předchůdce a pokračoval v jeho projektu na úpravy letohrádku a obory Hvězda v Liboci, který tehdy patřil Pražskému hradu. Konečně vyřešil letitý problém s rezidencí prezidenta Beneše v areálu Hradu. Ten totiž nechtěl využívat z pietních důvodů někdejší byt TGM ani lánský zámek a letní sídlo v Sezimově Ústí bylo přece jen trochu z ruky. Volba nakonec padla na pozůstatek Dientzenhoferova barokního skleníku v Královské zahradě, k němuž Janák přistavěl dvě symetrická křídla ve stylu moderního klasicismu s funkcionalistickými detaily. V sousedním domečku pak navrhl moderní kuchyni. Beneš se však již dokončených úprav nedožil a tak se stali nájemníky v následujících dekádách komunističtí prezidenti…

Řada prvků z Janákových úprav výše zmíněných staveb na Hradě se zachovala a během novodobých rekonstrukcí je k nim přihlíženo, jako k jejich nedílné součásti. A to platí i o připravované opravě interiérů výše zmíněné rezidence, která sloužila pro sametovou revoluci jako zázemí nadací, prostor pro různá jednání a tiskové konference či pro krátkodobé ubytování hradních návštěv.