Administrativní čtvrti jako spása nebo problém?
Pražská Brumlovka je jedním z největších administrativních center nového tisíciletí, hned vedle Pankráce a plánovaného Holešovice office parku. Ve dne nabízí Brumlovka řadu služeb, ve dne je zde cvrkot kravaťáků postávajících, svačících, kouřících, často spěchajících, či žen v kostýmcích uhánějících mezi solárkem, mítingem managementu a vyzvednutím dětí ze školky. V noci se tato živá a velmi produktivní oblast mění na opuštěná, zapomenutá místa vhodná pro luxusní pobyt ožralů, bezdomovců a ani autobus tu nestaví.
Ladislav Zikmund-Lender , 5. 1. 2009
Takové uzavřené čtvrti, které nijak nekomunikují se svým okolím, nejsou nijak propojeny a vsazeny do chodu města. Otázka je, je-li to problém. V souvislosti s celkem města to zatím nevadí – ve dne je to semeniště ekonomických elit, v noci semeniště lůzy a nikomu to nevadí. V noci se tam proto ani nedostanete. Není to vlastně nic nového, totéž se děje s normalizačními sídlišti; fungují jako rozlehlé noclehárny, ve dne umírající prostředí, ideální podhoubí pro sociální dysfunkce. Problematika sídliště vyhřezla a je palčivým tématem současného středoevropského urbanismu; se vzrůstajícím životním standardem se lidé snaží tyto profukující králíkárny opustit a vznikají sociální ghetta. Můžeme tedy jen čekat, kdy administrativní mravenci opustí svá mraveniště a začnou skutečeně s pomocí moderních technologií pracovat hromadně z domu. Co se s vyrůstajícími administrativními komplexy stane pak?
Zásadním projevem nekomunkiace administrativních center jako je Brumlovka (ekvivalentem v Brně může být Spielberk Office Center) s okolím je, že člověk nemůže svobodně odejít a přijít; je odkázán na dopravu, hned za dokonalou zámkovou dlažbou se nachází lán pole či skladištní oblast, příjezdové silnice postrádají chodníky.
Trend administrativních center začal v Americe mezi válkami boomem mrakodrapů; je výplodem geniálních architektů, chicagské školy. Americká administrativní centra jsou však díky úplně jiné historické situaci a pozici města v Americe v centru, jsou zároveň společenským a kulturním dějištěm. Administrativní centrum evropského charakteru, „ghetto produktivity“ za městem, se v největším formátu zrodilo v Paříži. Ano, řeč je o La Defense, oficiálně založeném v roce 1958, svůj největší boom zažívajícím od 70. let. Administrativní centrum od začátku podléhalo přísným urbanistickým pravidlům – dodnes je obdivuhodné zachování přímky Champs-Elysées – Arc de Triomphe – Grand Arche. Samozřejmě „nové srdce Paříže“ bylo mezinárodní architekonickou a uměleckou výzvou, stavěl se zde jeden skvost za druhým. Vyžili se zde architekti jako Michel Andrault (Tour Sequoia, Tours Kupka, Tours Société Générale), Paul Andreu (Grand Arche), Jean Balladur (Tour SCOR), Jean-Pierre Dagbert (Tour AXA, Tour Europlaza), Kisho Kurokawa (Japan Bridge, La Pacific), WZMH Architects, xyz (Dôme Imax) ad. La Défense se stala i hotovým sculpture parkem: Henri de Miller, César Baldaccini (César), Léonardo Delfino, Joan Miró, xyz ad. Problémem je právě to, že i když jsou jednotlivé monumenty, jedno jaké velikosti a tvaru, od sebe vzdáleny dle norem a dle komunikačních zásad, nacházíme se právě v onom architektonickém parku. Většina budov by stejně jako zde mohla stát na Manhattanu nebo v Tokiu. Ve skutečnosti spolu jednotlivé objekty nekomunikují a veřejný prostor je zde mrtvý. Otevřený prostor se nestává cílem, ale pouze pekážkou nutnou k překonání při transferu odněkud někam. Při návštěvě La Defense o víkendu mimo turistickou sezónu přijdete do mrtvého města nahánějícího i těm nejotrlejším agorafobii. Urbanistická výhoda komplexu – linie otevřená vzdálenému centru – se stává prokletím prázdnoty. Připomeňme, že Brumlovka je menší kopií – jednotlivé stavby získávají jedno architektonické ocenění za druhým; v oblasti adinistrativních budov máme před sebou hotovou architektonickou exhibici.
Pokusy o oživení působí rozpačitě; pokaždé, když jsem La Defense navštívil, to bylo něco jiného. Před třemi roky na jaře to byla sochařská galerie ve veřejném prostoru; loni zde stál starosvětský kolotoč a letos před Vánoci sem byl umístěn tradiční trh s dřevěnnými chaloupkami a vším obligátním vánočním kýčem, který nám advent odpouští obdivovat. Každý pokus o resuscitaci je zoufalejší a absurdnější než jiný. Zatím nás to nemusí až tolik trápit, ale až se za třicet, čtyřicet let změní způsob realizace pracovního úvazku (jakože dle všech prognóz ano), kdo si na La Defense (Brumlovku...) vzpomene?
Sociální strukturu urbánního prostoru dnes momentálně řeší dva projekty: European City Multikulturního centra (http://www.europeancity.cz) a Urbanity – Twenty Years Later Centre for Central European Architecture. (http://www.urbanityproject.eu).
