Adaptace industriálních hal pro kulturní účely aneb: Kam umístit Slovanskou epopej?
Opuštěné průmyslové haly jsou opomíjeným tématem dnešní společnosti. Mnoho z nich již ztratilo svoji funkci a chátrá. Ukázkovým příkladem jsou i akciové ledárny v Braníku. Studenti Fakulty stavební na ČVUT v ateliéru Šenberger-Pustějovský-Hájek-Mach navrhli projekty na obnovu tohoto areálu. Jedním z konkrétních návrhů byla adaptace pro umístění Slovanské epopeje, která pochází ze stejného období jako architektura ledáren.
Tomáš Šenberger , 24. 1. 2020
Ochrana stavebních objektů, zařazených do kategorie průmyslového dědictví, není v Čechách stále příliš populární. Většinovou společnost – až na vzácné výjimky - opuštěné továrny nezajímají, a je celkem jedno, jestli jde o jednotlivé budovy, nebo celé areály. Příčin je jistě celá řada: zanedbaný stavební fond, nejasné majetkové vztahy, dezinformace o ekonomické nevýhodnosti a možné kontaminaci, nevhodná lokalita, nezkušenost a malá představivost majitelů i stavebníků a mnoho dalších.
Za posledních 30 let se situace výrazně zlepšila, především díky systematické osvětě, zvýšené aktivitě při památkové ochraně i zdařilým projektům nového využití industriálních objektů. I přesto ale významné a památkově chráněné industriální stavby dále chátrají bez srozumitelného a společensky přijatelného využití, nebo s degradačním náhradním, aktuálně ekonomicky výhodným, ale krátkozrakým, programem. I v Praze jich je celá řada. Omluvou může být fakt, že se často jedná o stavby přízemní, halové, kde jejich využití naráží na ceny pozemků i nejasnosti při hledání vhodných nových funkcí. Na západě jsou již lety prověřené varianty adaptací podobných industriálních staveb pro kulturní účely, galerie a výstavní prostory, s malými nároky na intervence. Tím je zaručeno zachování autentičnosti původní stavby i rozumná ekonomická náročnost vlastních úprav.
Studenti katedry architektury Fakulty stavební ČVUT vypracovali pod vedením pedagogů již desítky projektů záchrany bývalých industriálních staveb, a to včetně pražských „technických“ památek, především pomocí vložení nové, nevýrobní funkce. Aktuálně se v ateliéru Šenberger_Pustějovský_Hájek_Mach dokončují studentské projekty adaptací branických ledáren. Akciové ledárny v Braníku chátrají od roku 1954, kdy naposledy zamrzla Vltava v Praze. Byly postaveny podle projektu architekta Kovařoviče firmou Nekvasil v roce 1911. Areál s dobově elegantní architekturou změnil několikrát majitele s různými ambicemi, nicméně i přes památkovou ochranu je permanentně devastován náhradními programy, bez minimální údržby a smysluplné náplně.
Více k tématu
Areál, vklíněný mezi pravobřežní vltavskou lagunu a „Velkotržnici Braník“, leží na začátku dlouhého pobřežního pásu mezi Jižní spojkou a železniční zastávkou Modřany, vymezeného na západě řekou a na východě tramvajovou a následně železniční tratí. Vedle obří centrální stavby lednice (skladu ledu) s novátorským železobetonovým skeletem (3 lodě, každá s rozponem 15m) a promyšlenou, několikavrstvou izolací obvodových stěn, jsou v areálu dochovány ještě původní budova administrativy, stájí a obou strojoven pro dopravu ledu z hladiny řeky do lednice.
Stav budov je sice tristní, nicméně vzhledem k jejich poměrně masivním konstrukcím, realizovaných s ohledem na očekávané provozní zátěže, stále ještě vhodný k obnově a novému využití. Dopravně dobře dostupný pozemek, s atraktivním kontaktem s řekou, má navíc volné plochy i pro případný stavební rozvoj.Povaha stavby vlastní ledárny – více jak 2000 m2 plochy v hale s výškou 12m, s dobrou možností horního osvětlení jí jednoznačně předurčuje stát se schránkou pro velkoprostorové typologie, bez nároků na složité dispozice a potřebu osvětlení a větrání v podobě oken. Mezi takové nepochybně patří výstavní prostory, nebo umělecké galerie, univerzální nebo specializované. V tomto duchu se nesou i výše zmíněné návrhy studentů - častým tématem nového využití ledáren je právě adaptace pro potřeby kulturních institucí v podobě galerií nebo výstavních prostorů.
Zcela konkrétní je návrh adaptace pro umístění Slovanské epopeje. Industriální architektura ledáren (1911) pochází ze stejného období jako Slovanská epopej (1910-28), a je s obrazy spojena i secesní architekturou. Umístění kulturní instituce do odložené industriální haly je, jak je již uvedeno výše, i lety v Evropě ověřená forma záchrany průmyslového dědictví. Dalšími adepty na umístění Slovanské epopeje jsou i jiné pražské opuštěné industriální haly, dnes prázdné, na dopravně dobře dostupných lokalitách (bývalá elektrárna v Holešovicích) nebo s možností volných ploch pro parkování (hala 19, nástrojárna vysočanské Pragovky) – témata rovněž zpracovaná ve studentských projektech.
Je s podivem, že na rozdíl od jiných částí Evropy, jsou u nás tyto varianty využití industriálních staveb (často i památkově chráněných) zcela ignorovány a to jak vlastníky budov (až na několik málo čestných výjimek – DOX, La fabrika), potencionálními investory, tak i veřejnou správou. Prostor tak naštěstí získávají alespoň iniciativní skupiny, které odložené haly využívají pro kulturní účely, ale převážně jen za cenu předem nedefinovaného časového omezení (v Praze například Jatka 78, Továrna nebo Studio Alta).
Studentské projekty na téma revitalizace areálu bývalých Akciových ledáren v Braníku budou vystaveny na Fakultě stavební, Thákurova 7, Praha 6, v ateliéru D od 27.1. do 30.1.2020.
