100 let zástavby Rašínova nábřeží v Praze

Dnešní Rašínovo nábřeží se táhne od vyšehradského tunelu až k Jiráskovu mostu. Dříve se jmenovalo také Podskalské, Vyšehradské, od roku 1924 Rašínovo, za války Karla Lažnovského, poté opět Rašínovo, v komunistické éře Bedřicha Engelse, po sametové revoluci už potřetí Rašínovo. V úseku od Palackého k Jiráskovu mostu neslo také názvy Palackého, Vltavské, Heydrichovo. Úpravy větší části nábřeží včetně náplavky jsou dílem Františka Sandera a pocházejí z počátku dvacátého století. My se však dnes zaměříme jen na úsek Rašínova nábřeží od Palackého mostu k Výtoni. Tady měla vzniknout dle regulace řada domovních bloků, tak jako v úseku mezi Palackého a Jiráskovým mostem, kde se stavělo už od konce devatenáctého století. Architektům a teoretikům umění, jakož i milovníkům staré Prahy, se však podařilo tuto monotónní zástavbu na dvou místech přerušit. Nešlo o ledajaké lokality. První z nich se týkala několika domků, které byly pozůstatkem staré zástavby malebného Podskalí v oblasti Výtoně. Nejznámější z nich je dnes součástí Muzea hlavního města Prahy a ukrývá expozici věnovanou této partii města.

Druhá lokalita je ještě cennější. Jde o úsek nábřeží, nad nímž se vypíná silueta emauzského kláštera s kostelem Panny Marie. V roce 1913 proto proběhla soutěž, jak zde vyřešit prostranství, jemuž bude tento cenný areál dominovat. Bylo to v krátké éře architektonického kubismu a vskutku se objevil projekt v tomto stylu. Jeho autorem byl mladý pražský architekt, urbanista a scénograf Vlastislav Hofman. Jiné návrhy – třeba ten od Loosova žáka a spolupracovníka Rudolfa Welse – byly pojednány konzervativněji. Nakonec byl k realizaci vyzván renomovaný architekt a žák Otto Wagnera z vídeňské umělecké akademie Bohumil Hübschmann, který pod Emauzy vytvořil náměstí, obklopené nízkými křídly ministerských budov. K tomu však došlo až v průběhu dvacátých let minulého století.

Již před první válkou, v krátkém období 1910-1914 však byly vystavěny domovní bloky mezi ulicemi Na Hrobci a Dřevnou. Vznikla tu ucelená řada činžovních domů stejných proporcí. Projekty byly svěřeny opět renomovaným architektům, ale i méně známým osobnostem. Jestliže domy na Masarykově nábřeží z počátku století, jimž jsme se věnovali v minulém článku, byly ve znamení poněkud rozverné secese s plejádou dekorativních prvků, byl tentokrát architektonický styl zcela odlišný. Tzv. rostlinná secese vycházela po roce 1910 z módy a na scénu se tlačily nové trendy. Lístky, větve, věnce, maskarony, různá zvířátka vytvořená ze štuků na průčelích z barevných vápenných omítek nahradila mnohem spořejší dekorace ve tvaru geometrických prvků – spirál nebo mnohoúhelníků, případně prvky klasicistní architektury. Vápenné omítky vystřídal tzv. umělý kámen, který byl mnohem odolnější, ale také nebarevný – měl prostě vzhled přírodního kamene, tedy různé tóny šedi. Naturalistická sochařská výzdoba z průčelí zcela nezmizela, ale byla jiného typu, než o dekádu dříve. Místo půvabných dívek v roztomilých pózách to byly strnulé sochy svalnatých atlantů, podpírajících římsy nad vstupem. Takové plastiky se v české metropoli poprvé objevily v letech 1906-1907, když byla v ulici Na Příkopě dokončena monumentální budova Wiener Bankverein, dílo ve Vídni školeného pražského Němce Josefa Zascheho a jeho vídeňského kolegy Alexandra Neumanna, dekorované hlavní hvězdou tehdejší středoevropské sochařské scény Franzem Metzerem (1870-1919), rodákem ze Všerub.

Metznerovskou dekoraci najdeme na několika činžácích, kuriozitou je jistě dům čp. 409, kde u nohou atlantů pózují také psi (boxeři). Autory těchto plastik byli zřejmě mladší představitelé naší sochařské scény, jako byl Jan Štursa, dnes už zapomenutý Methoděj Kocourek, Josef Drahoňovský, Jindřich Čapek nebo Antonín Waigant. Konečně na některých průčelích najdeme i prvky kubistické architektury – ostatně jejich autoři to neměli ke vzorům daleko – o kus dál proti proudu se právě dokončovaly slavné kubistické domy Josefa Chochola pod Vyšehradem.

Architekty domů v této uliční frontě byli Jaroslav Pelc, Bohuslav Homoláč, Miroslav Buriánek, Alois Dryák nebo Jan Kožušníček, nejvýznamnější díla ale vytvořili zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra ve spolupráci s výše již zmíněným Josefem Zaschem a Wagnerián František Roith. Kotěra se Zaschem byli autory paláce Všeobecného penzijního ústavu na nároží Rašínova nábřeží a Plavecké ulice, který reprezentuje střízlivý moderní klasicismus v podobě, jež Kotěra ve stejné době aplikoval i na stavbu Lembergerova paláce ve Vídni nebo Mandelíkova zámečku v Ratboři u Kolína. Roithův činžák na nároží Dřevné ulice a nábřeží je pak špičkovým příkladem střízlivé architektonické moderny, k níž u nás položil základy právě Kotěra v polovině první dekády minulého století. Na průčelí se střídají pásy z režného zdiva s partiemi z umělého kamene, ta tam je jakákoli dekorace. Nad portálem je umístěn Štursův a Kocourkův reliéf, vstupní dveře překvapují svou střídmostí. Dům byl nedávno citlivě restaurován a zbaven nástřikových barev, které zakrývaly jeho rafinovanou strukturu. Jen škoda nepůvodní nástavby.

Jak je tedy patrné, za pouhých deset let se architektura v Praze posunula o hodný kus dopředu. Dekorativní a rozevlátý secesní styl byl nahrazen racionální modernou střízlivého pojetí, která koneckonců lépe vystihuje nálady v Evropě těsně před začátkem válečného běsnění. Oba styly – bez ohledu na to, který je nám bližší - ale spoluvytvářejí jedinečnou mozaiku pražské architektury té doby.