Největší Rybník – nominace soutěže Ještěd F kleci #14

Zatímco u většiny menších sídel najdeme jasnou centrální nebo lineární logiku, tady taková interpretace selhává. Středobodem je rybník o mnohem větší rozloze než zástavba. Centrum neexistuje, pouze břeh a jeho těžiště. Obejít rybník je instinkt. Základní potřeba pro ztotožnění se s místem. Cesta kolem rybníka znamená jeho obydlení. Původní chatová oblast je pod nátlakem. Touha k trvalému bydlení je úměrná pozoruhodnosti místa i jeho blízkosti ke Karlovým Varům. Cestou nejmenšího odporu se poptávka zosobnila v satelitní zástavbě nešťatstné kvality a ještě horšího umístění. Podmáčený východní a západní břeh jsou dnes hluchá místa dělící sídlo na tři fragmenty. Takové místo nechceme. Rybník je jeden a jeho blízkost je pro další stavění zásadní.

Východní břeh je podmáčená oblast, sevřená mezi vodu a železnicí. Podmáčení je výzvou, nikoliv nepřekonatelnou překážkou. Navrhujeme stavět na pilotech. Dřevěnými moly propojit dva světy jižního a severního břehu. Původní parcelace přiřkla břehy až na vyjímky soukromým chatám a nově dobytý břeh je tak šancí veřejnou sféru doplnit. Fakt, že se po podmáčené půdě nedá chodit dělá z mol jasně definované ulice v otevřeném prostoru a soukromé terasy nejsou odděleny plotem ale mezerou a výškovým rozdílem

Pokud železnice a kaolínový důl na východě znamenají hranici, na severu rybníka taková bariéra neexistuje. Hranici sídla odvozujeme přímo od vzdálenosti k rybníku, tak aby to nikdo neměl dál než tři minuty chůze. Ve Velkém rybníce nenacházíme místo pro sprawl. Jestliže se sídlo rozroste vágní zástavbou satelitního charakteru, ztratí návaznost na Rybník. Navrhovaná zástavba je tedy kompaktní. Kvantitu vesele vyměnujeme za kvalitu. Zahrady jsou menší, zato lépe vymezené plotem nebo zdí a domy lícují s ulicí a tak minimálně jednou fasádou vstupují do veřejného prostoru. Abstraktní řád je omezen na hierarchii hlavních průjezdných ulic a tenkých uliček zprostupňujících zástavbu. Nahodilost původní severní parcelace se tak odráží v nepravidelnosti nové zástavby.

Zdá se, že je obcházení způsobem jak uchopit místo. Stejně jako s rybníkem samotným je na snadě ohraničovat sídlo cestou. Ta naše vede mezi polem a dvorky domů. Je méně formální než ulice a na místo dlažby má mlat. Na straně pole ji lemuje stromořadí platanů, takže když tu člověk venčí psa není uplně ve městě ani mimo něj. Hranici nahrazuje rozhraní. Stejnou cestou obepínáme i satelitní výstavbu.

Západní břeh je podmáčený v největším rozsahu. Zároveň jde o největší část volného břehu. Z hlediska biodiversity jsou tyto přechody mezi dvěma biomy nejzajímavější. Chce-li člověk přejít ze severní do jižní části, musí dnes jít oklikou po silnici a ztratit tak sebemenší spojení s rybníkem nebo sídlem. To samé platí pro cestu z nedalekého Ruprechtova. Malá vesnička na kopci je vidět z celého rybníka, je tedy vhodné aby s ním byla i kvalitně spojena.

V prázdném území mezi podmáčenou oblastí a silnicí vysazujeme březový háj. Podél břehu rybníka vedeme cestu dlouhým dřevěným molem a kolmo na ní je protažena cesta z Ruprechtova. Takže když se Ruprechtovan vypraví k rybníku, jde namísto okliky z kopce a skrz háj přímo k vodě.

Rozdělení pozemků patří k identitě místa a reparcelace nepřipadá v úvahu. Město se nemění ze dne na den a je na bíledni, že chatky na Velkém Rybníce v nějaké míře zůstanou. Do původní parcelaca zasahujeme jen minimálně. V neprostupných částech zástavby bereme kousek od sousedících pozemků pro tvorbu tenké uličky pro pěší.

Podél břehu hledáme důležitá místa – těžiště rybníká která buďto ponecháváme, doplňujeme a nebo vytváříme. Vzájemně břehy spojujeme serií loděnic, protože jet pro rohlíky na loďce je tisíckrát lepší než autem.

LODĚNICE

Části sídla je potřeba propojit. To ne jen kolem dokola ale i protilehlé břehy. Příjemná cesta kolem rybníka je základ, ale když vám za pět minut jede vlak, těžko ji oceníte. Severní a jižní část nejsou daleko od sebe a z vody překážky se snadno stane voda prostředek. Řešením je samozřejmě loďka. Už dnes si ji užívají šťastlivci s pozemkem přímo u vody, ale ti co bydlí dál musí každou plavbu těžce zvažovat. Ambicí je loďku zpřístupnit všem.

Podél břehu umísťujem sedm loděnic. Z dvou modulů – podélného a příčného uložení lodí – jsou poskládany do různých velikostí v závislosti na potřebě. V zásadě počítáme, že vedle auta bude mít každá domácnost i loďku. Loděnice jsou vybaveny kolejnicí s kladkou pro vytažení do vyšších polic a nejvyší patra slouží pro zazimování loděk těch, kteří bydlí u vody. Protože v zimě se obují brusle a celá dynamika místa se mění.

ZASTÁVKA

Vlakem je člověk za čtvrt hodiny ve Varech. To nabízí dobrou alternativu k autu. Zastávka je malá, ale důstojná. Velké hodiny na věži k železniční kultuře patří stejně neodmyslitelně jako malá nádražka pod ní. Místo nesmírně exkluzivní nikoliv cenou ale počtem židlí. A když nemá člověk štěstí nebo mu právě ujel vlak, může si pivo odnést nahoru do hodin nebo na vyhlídku nad nimi. Trať i zastávka leží paralelně s pěší třídou vedoucí kolem vody a hráze a kolmo na zastávku vede průchod k loděnici.

SAMOOBSLUHA

Můžeme předpokládat, že si řada lidí bude jídlo nakupovat ve Varech. Ale pokud si člověk nepotřebuje vybrat z osmdesáti šesti druhů paštiky, neměl by být na dojíždění vysloveně odkázán. Navíc sámoška byla vždycky místem společenských interakcí. V severní zástavbě je středně velký obchod v čele veřejného prostranství. Potraviny s dvěma kasami, sedmi světlíky a fasádou z magických dlaždiček. Před obchodem je lavička a v létě i dřevěný stůl kde si múžou Velkorybničani jídlo rovnou sníst.

BAZÉN

Voda v rybníce je voda podzemní. Žádný stálý přítok nemá a tak začátkem srpna začíná zelenat a sinice koupání znemožňují. Koukat na tu krásu a nemoct si zaplavat je utrpení. Na východní břeh umisťujeme filtrační bazén – sezónní těžiště na dlouhé letní večery. Bazén bere vodu z rybníka ale skrz jeho stěnu jí čistí na bází trojí fíltrace. Jeho zázemí má kiosek, plavčíka, šatny a velkou kovovou kouli jako nádrž na vodu pro sprchy. V zimě je zde půjčovna bruslí.

BŘEZOVÝ HÁJ A BRÁNA

Z Ruprechtova je rybník vidět jako na dlani. Hlavní cesta vede dolů z kopce na křižovatku se silnicí z Hroznětína do Varů. Za křižovatkou začíná březový háj kam až oko dohlédne. Cesta k rybníku vede přímo a po chvilce se mění v molo nad podmáčenou půdou. O něco dál, ještě než návštěvník dorazí k vodě je velkorybnická brána. Konstrukce z čtyři a dvaceti do sebe zaklesnutých kmenů vzrostlých bříz. Tvoří vlastní interiér, malý svět mezi světem rybníka a tím vnějším. Vrcholky kmenů tvoří nad branou malý intimní prostor do kterého se dá, s trochou obratnosti vyšplhat, ale na první pohled k tomu nevyzívá. Některé věci si člověk musí objevit sám.

SÁL

Na Velkém rybníce je pod pláží dlažba. Pláž – jedno z mála míst kde je břeh zcela přístupný veřejnosti je prostor kde se odehrávají všechny významější události. Dává smysl, že je to u hráze, která celý rybník vytváří. Hráz je tenká a sotva se na ní vejde auto. Proto je příjemější jít po mole pod hrází, to vede rovně a na pláži vystupuje po schodech do kryté arkády vedoucí až k sálu. Tam se konají všechny významější akce. Civilní prostor musí umět pojmout svatbu, pohřeb, předávání vysvědčení i obyčejnou tancovačku. V přízemí jde o jednoduchou prostupnou stavbu. Přes den je vždy otevřená a lidem na pláži nabízí zázemí,prostor pro posedávání, přednášky nebo doučování. Nad sálem je veřejná terasa a místní samospráva.

autoři: Šimon Marek, Martin Utíkal a Tobiáš Hrabec / 3., 2. a 2. ročník ateliér: Suchánek / Janoš