Autonomní škola architektury

Autonomní škola architektury

Martin PetříkAteliér Kraus & Čančík

Systém autonomní školy architektury nemá předem jasně danou hierarchii, tu si studenti tvoří sami, přirozenou cestou. Školu tvoří komunita lidí se stejným zájmem – vzdělávat se, v našem případě v oblasti architektury. Pro vznik stačí chuť, prostor a skupina lidí. Školy tak mohou pružně reagovat na poptávku. Zázemí si studenti budují sami za pomoci nejjednodušších nástrojů a dostupného materiálu – nejčastěji městského odpadu. Samotná výstavba je pak jednou z částí výuky. Studenti poznají materiály, práci s nimi a v rámci kolektivu musí nalézat konsenzus. Studenti si vybírají témata i formát výuky. Obecně však platí, že se učí od sebe navzájem, formou samostudia nebo poznáním praxe. Pokud je někdo má učit, musí ho jako učitele nebo vedoucího sami zvolit. Čím více bude skupina různorodá – profesně, věkově či zájmově, tím bude poznání komplexnější. Diverzitu by měla zajistit změna v pohlížení na vysokoškolský titul jakožto garanta vzdělání. Ten pomalu ztrácí na své hodnotě a můžeme očekávat jeho celkové znehodnocení. Autonomní školy mají být reakcí na zanikající systém.

Krátké videopředstavení projektu.

za porotu Josef Chuchlík:

Zadání „škola architektury“ by se mohlo stát pevnou součástí studijního plánu. Provokuje totiž k revizi podmínek, obsahu i smyslu studia, což je obohacující nejen pro studenty, ale i pedagogy a vedení školy.

Ateliér Davida Krause a Josefa Čančíka dýchá svobodou i posedlostí po důsledném hledání autentických odpovědí. Díky tomu mohou vedle sebe viset mimo jiné dva radikálně rozdílné nominované projekty Josefa Choce a Martina Petříka. Z obou projektů je patrný hodnotový rámec, pečlivá formulace ideje a organizace studia, její zdařilá architektonická interpretace i poutavá a žánrově výstižná prezentace.

Škola architektury Martina Petříka je naopak neinstitucionálním hnutím, založeným na vnitřní motivaci jedince vzdělávat se. Výsledkem projektu není dům, ale návrh procesu i produktů studia přesvědčivě doložených zrealizovaným objektem pro děti. Ať už student došel k modelu vážené instituce mistrovské školy nebo naopak autonomní svobodné komunity s proměnlivým studijním plánem, musel si klást otázky jako například: K čemu nás má vzdělání přesně kvalifikovat? Jak má být flexibilní? Co nám má přinášet? Co má garantovat a mnoho dalších. Možná díky tomu objeví kvality vlastní školy, nebo si naopak vybere jinou cestu...