Mám ráda, když jsou věci autentické, říká stararchitektka z Čech Eva Le Peutrec, která navrhla kliku pro M&T. Ta je nyní k vidění na Designbloku
O Evě Le Peutrec bylo dlouho slyšet jako o architektce z východních Čech, která se krátce po studiích dokázala prosadit ve světě vysoké architektury, stavěla mrakodrapy a navrhovala velkolepé urbanistické plány. Nyní vede vlastní architektonickou kancelář v jižním Pacifiku a ve velkých projektech pro země celého světa pokračuje. Před pár lety ovšem kývla i na spolupráci s Českou republikou. Nejde o dům, ale o kliku od M&T. Ta se jmenuje Nomad a podle autorky byla stejně zajímavou výzvou jako její nejvyšší budovy.
Adéla Vaculíková , 5. 10. 2023 / Advertorial
Kdy jste držela kliku Nomad v ruce poprvé?
Na kliku Nomad bylo embargo až do poslední minuty, představena je poprvé tady na Designbloku. Produktové fotky vznikaly na poslední chvíli a viděla jsem je až před několika dny. Prototypy klik jsem ale měla v ruce už před několika lety, a ty jsou opravdu hodně podobné těm, které jsou zde dnes vystavené a předvádějí se. Vlastně se liší pouze v použitých materiálech.
„Klika NOMAD je nejjednodušší a zároveň nejmenší klika, jakou jsme kdy vyrobili,“ říká Roman Ulich z M&T. Proč jste se vydala zrovna cestou objemové a tvarové redukce?
Redukce je pro mě důležitá ve všech mých projektech. Jak v architektuře, tak v designu se vždy snažím jít po podstatě. Design redukuji úplně na minimum, aby opravdu zůstalo jen to podstatné. Tímto směrem jsem se ubírala i při navrhování kliky Nomad. Zastávám citát Steva Jobse: „Jednoduché může být těžší než to komplikované: Musíte se hodně snažit, aby vaše myšlení bylo čisté a jednoduché. Ale nakonec to stojí za to, protože jakmile se vám to podaří, můžete pohnout horami.“ Líbí se mi věci, které jdou do morku kostí a na nic si nehrají. Nedělám rozdíl mezi tím, jestli zrovna navrhuji dům nebo produktový design, vždy mi jde o autenticitu, tu mám ráda u staveb, věcí i lidí.
Více k tématu
Takže byste řekla, že klika Nomad je autentická?
Ano, řekla. Myslím, že už její název vypovídá něco o mně, že je to zkrátka moje klika. Propisuje se do ní můj životní příběh. Já vždy hodně cestovala, proto o sobě říkám, že jsem novodobým nomádem. Klika vznikla na cestě z Prahy přes Helsinky až do jižního Pacifiku.
Takže s názvem Nomad jste přišla vy?
Ano, přišla jsem s ním já. I v tom mi vedení firmy M&T dalo volnost.
Zajímalo by mě, jak proces vaší spolupráce s M&T vznikl. Kdo koho oslovil?
M&T oslovilo mě, konkrétně tedy Roman a Ivo Ulichovi. Pozvali mě tehdy do manufaktury v Dobrušce, která leží ve východních Čechách, já z tohoto regionu pocházím, takže to byla srdeční záležitost. Těší mě, že jsem se mohla takto propojit se svým rodným krajem a teď produkt, který tam vyrobili, vyvézt do světa.
Když jsem o našem rozhovoru přemýšlela, jednou z prvních otázek, která mě napadla, byla, proč vlastně klika? Děláte měřítkově velké věci – třeba urbanistické návrhy nebo mrakodrapy. Proč jste se vrhla do spolupráce, na jejímž konci byl tak malý produkt?
Třeba proto, že všichni velcí světoví architekti mají své kliky. Třeba Zaha Hadid, Frank Gehry nebo Steven Holl. Je na nich vidět jejich styl, i do takového malého produktu se propisuje. Byla jsem vlastně šťastná, že si můžu tak malé měřítko vyzkoušet a že je budu moci v budoucnu do svých projektů zakomponovat. Jsem perfekcionalistka. Detaily jsou pro mne důležité. Jak tvrdil Mies van der Rohe: „Ďábel tkví v detailech“.
Takže byste řekla, že klika je něco, co architekti chtějí navrhovat?
Myslím, že ano. Většina uživatelů budov si na první okamžik nevšimne, jestli je na fasádě sklo, ocel nebo mramor. Kliku ale vezmete do ruky třeba padesátkrát denně. Pamatuji si, že když jsem byla jako malá na návštěvě v prvorepublikové vile a tam vzala za kliku, že to byl úplně jiný pocit než z té bakelitové, která byla v osmdesátkách všude. Ten pocit si pamatuji doteď.
Když nad tím teď přemýšlím, tak jsou kliky opravdu něčím, co si člověk zapamatuje. Nebo aspoň já, když někam vcházím, tak se na kliky dívám, kolikrát i zkoumám, jestli je na nich nějaká značka.
Přesně tak. Všechno, čeho se uživatel dotýká, má další rozměr, není tam jen ten vizuální, ale i hmatový, a právě proto se zážitek více zapíše do podvědomí.
Už jste naznačovala, že počítáte s tím, že kliky M&T přenesete do světa? Víte už, kde použijete tu svou?
Začínají mi přicházet zakázky i z míst, pro která jsem ještě nenavrhovala. Těším se, že budou použity po celém světě.
Pracujete teď na nějakém projektu, kde víte, že je necháte osadit?
Ano, ale to teď ještě nesmím ani naznačit!
Jaká byla spolupráce s firmou M&T? S architekty už spolupracovala, jeden design navrhl například Stanislav Fiala. Ten žije v Česku, vy ale v Nové Kaledonii. Jak se na takové věci spolupracuje na dálku?
Ze začátku jsem si taky nebyla jistá, jak bude klika na takovou dálku vznikat, nakonec to ale fungovalo úplně skvěle. Nejdřív jsem navštívila manufakturu, kde mi ukázali své produkty a vysvětlili technologické limity. Pak už jsme komunikovali vše víceméně online a občas se sešli nad prototypy. Produktový design se na dálku dělá velmi dobře v porovnání s architekturou.
Když mluvíte o prototypech, existovalo více variant kliky?
Vlastně jsme to dali na první dobrou. Zásadně odlišné varianty kliky tedy nevznikly. Velká selekce toho, jak bude vypadat, proběhla už úplně na začátku. Velkou výzvou pro mě bylo navrhnout kliku, která je minimalistická a zároveň ještě neexistuje, není na trhu patentovaná. To musím říct, že jsem nečekala, že to bude až tak náročné. Jakmile jsme měli model, použily se nejlepší současné technologie, aby se zaručila nutná pevnost kliky. Bylo příjemné si od architektury a velkých měřítek odskočil k produktovému designu. Byla to nová zkušenost, teď vím, že se designu chci věnovat i dál a obohatit jím stávající služby studia.
Dostala jste od M&T nějaké vstupní podmínky? Říkala jste, že jste na začátku navštívila manufakturu, řekli vám bratři Ulichové, co klika musí splňovat?
Věděla jsem, že musí splňovat velkou pevnost. Roman Ulich mi to ilustroval tím, že mi vyprávěl, jak se jako malí s bratrem na klikách houpali. „Klika musí něco vydržet,“ říkal mi, dnes se to testuje samozřejmě roboticky. Ale víceméně jiná omezení jsem neměla, a to bylo možná to nejtěžší. Když nemáte žádné limity, musíte zjistit, co chcete designem sdělit. Bylo pro mne důležité, aby to byla klika nadčasová, elegantní, minimalistická a aby vypadala dobře i za padesát let.
A co se týče materiálů?
Klika existuje v jedenácti povrchových úpravách, k dispozici je taky speciální varianta Touch, ta má jemně vroubkovaný povrch rukojeti. Klika se skládá ze čtyř částí, takže se dá dobře personalizovat, každý klient si ji může sestavit podle vlastního vkusu. Můžete ji mít třeba jenom černou, stříbrnou a tak dále nebo to nakombinovat, možností je nespočet. Záleží pouze na vkusu klienta a na daném interiéru. Co se týká materiálů, je použita masivní mosaz a vysokopevnostní nerezová ocel.
Šla byste do toho znovu?
Určitě. Spolupráce se mi zalíbila natolik, že se chci produktovému designu věnovat dál. Mít svoji vlastní designovou značku Eva Le Peutrec, a být tak schopná svým klientům nabídnout další služby vedle urbanismu, architektury nebo návrhu interiérů. Díky své řadě produktového designu budu moci kvalitu zajistit i v těch nejmenších detailech.
Takže podobně jako světoví architekti, které jste zmiňovala, ti mají také své vlastní designové řady.
Přesně tak.
My se tady dotýkáme architektury světové, vy bydlíte v zahraničí, sledujete ale, co se děje v architektuře České republiky? Přece jen jste tady studovala.
Sleduji, loni jsem měla příležitost zasednout v porotě Grand Prix Obce architektů a letos v porotě Kancelář roku Prochazka & Partners. Po letech jsem tak měla možnost vidět velmi zblízka, co se v České republice v architektuře děje. Musím říct, že jsem byla velice mile překvapená, její úroveň je hodně vysoká. V Česku působí mnoho kvalitních architektů. Pozoruji, že se v jejich stavbách projevuje víc a víc regionalismus, který jsem znala třeba ze Švýcarska.
V čem podle vás spočívá regionalistický přístup v architektuře České republiky? Je zajímavé, že o tom mluvíte. Já si myslím, že je to jedno z velkých současných témat, vy to ale máte možnost zhodnotit jako člověk s odstupem.
Podle mě se zde regionalismus hodně projevuje v použitých materiálech, používají se tradiční materiály, často i lokální. To považuji za výborné, že se nedovážejí přes půlku světa. Současně si myslím, že se zde dbá na kontext místa, tvoří se kontextuální návrhy, ze kterých je vidět, že jsou skutečně navrženy přesně pro to místo, kde se mají nacházet, a nemůžou být použity nikde jinde. To se mi líbí, když lidé cestují, chtějí vidět něco, co doma nemají. V posledních třiceti letech byla inklinace spíše globální, trend tvorby regionálního pomáhá odlišit se. Myslím si, že volit takový přístup je správné.
K těmto regionalistickým hodnotám se v Česku hlásí také čím dál víc mladých architektů. Je to založené na různých motivacích, svou roli tam hrají také ty ekologické.
Je vidět, že dobrá architektura už není jen otázkou Prahy, opravdu se nachází i v jiných regionech. V Česku je spousta skvělých malých projektů, kvalita není vázaná pouze na Středočeský kraj. Architekti se po studiích vrací do svých rodných krajů a tam tvoří.
Vy jste někdy něco pro Českou republiku navrhla?
Mám v Česku jen malé věci, hlavně interiéry, které jsem navrhovala pro své přátele. Žádný dům tady nemám, na ten stále čekám.
Kdybyste si mohla vybrat, co byste v Česku chtěla postavit?
Mám ráda projekty, které sbližují. Budovy, kde se lidé scházejí, podporují je k interakci, slouží ke vzdělávávní, kde vznikají nové myšlenky…
Takže třeba školu?
Proč ne, myslím si, že škola je velmi hezké téma. Utváří celé budoucí generace národa. To je velká zodpovědnost. Udělat školu dobře je hezká výzva.
Díky za rozhovor!
