Eileen Gray: průkopnická designérka, která se (ne)prosadila v mužském světě designu
Přestože byla Eileen Gray neúnavnou a průkopnickou designérkou, její dílo laická i odborná veřejnost dlouho přehlížela. Celosvětového uznání se dočkala až pár let před svou smrtí. Proč bychom na její příběh neměli zapomínat ani dnes a co si z něj vzít do budoucna?
Eva Slunečková , 6. 12. 2021
Všestranně nadaná autorka bojovala za své prosazení v ryze mužském světě po celý život. Poté, co se jí dařilo jako návrhářce nábytku a interiérové designérce, obrátila svou pozornost k architektuře, aby po své padesátce (navíc bez formálního architektonického vzdělání) vytvořila ikonickou budovu, která do chladného modernismu opět přivedla pojmy jako útulnost nebo komfort.
Spolu s Charlotte Perriand se stala jednou z průkopnic moderního hnutí ve Francii, které redefinovaly ženskost a schopnosti tehdejší moderní ženy. Odkaz obou z nich je znovuobjevován až v posledních letech, kdy vystupují ze stínu “otce modernismu” Charlesem-Édouarda Jeannereta alias Le Corbusiera.
STARÉ TECHNIKY POUŽÍVALA MODERNĚ
Eileen Gray (1878-1976) se inspirovala tehdejšími moderními směry a vlastní invencí je posouvala o krok dále – v jejím díle najdeme prvky Art Deca, Bauhausu, De Stijl i symbolismu. Odkazy často propojovala v neobvyklých kombinacích, často předvídajících trendy desítky let dopředu.
Když na konci 19. století jako jedna z mála žen studovala kresbu a malbu na londýnské výtvarné akademii Slade, často navštěvovala Victoria & Albert Museum. Fascinovaly ji tradiční lakované práce z Japonska a východní Asie. Poté, co se přestěhovala do Paříže, vyhledala v roce 1906 vyhlášeného japonského mistra Seiza Sugawaru, který souhlasil s tím, že ji v technice vyškolí.
Gray se do řemesla okamžitě zamilovala a s obzvlášť velkým nadšením se zajímala o červený lak Negoro, který byl vlastní elegantnímu minimalistickému stylu lakování s tradicí sahající až do 12. století. Zkombinovala jej s technikou kropení a poprášení dekorativním práškem, kterým mohla vytvářet obrazce. Raná díla vytvářela Eileen Gray pod vlivem symbolismu s motivy lidí nebo zvířat, později se od nich oprostila a tradiční japonské řemeslo spojila s abstraktními geometrickými principy De Stijl, holandského uměleckého hnutí aktivního po 1. světové válce.
Více k tématu
Technologicky extrémně obtížná technika lakování vyžaduje vlhké, bezprašné podmínky. Gray proto nábytek vyráběla doma v koupelně, která byla přímořské vlhkosti Japonska nejbližší a techniku opustila až v polovině 30. let kvůli silné vyrážce a alergii.
Právě lakované kusy jí přinesly pozornost pařížské avantgardy a pomohly se na scéně rychle etablovat. Několik jejích lakovaných panelů si pořídili dokonce i Rothschildovi, James Joyce, Elsa Schiaparelli nebo sběratel umění Jacques Doucet. A byl to právě kus z jeho kolekce, která 60 let po svém vzniku odstartovala extrémní vlnu zájmu o znovuobjevené dílo Eileen Grey, na které se mezitím docela zapomnělo. Jednu z lakovaných stěn (paraván Le Destin) totiž začátkem 70. let na pařížské aukci zakoupil módní návrhář Yves Saint Laurent.
TRIUMF ART DECA
Ve 20. letech začala Gray pracovat na své dosud nejambicióznější zakázce – rekonstrukci bytu Mathieu-Lévy na Rue de Lota v Paříži. V interiéru zvolila opulentní estetiku a luxusní materiály jako jsou lak, exotická dřeva, slonovina a kožešiny včetně zebří kůže. Dominantou obývacího pokoje se stalo velkolepé lehátko Pirogue, tvarované jako benátská gondola v patinovaném bronzovém laku a stříbře.
Tento byt pak upravovala ještě ve 30. letech, kdy do něj umístila oblá křesílka Bibendum, pojmenovaná podle populárního maskota značky pneumatik Michelin, Monsieura Bibenduma. Experimentovala tu s rozměrnými lakovanými mobilními stěnami Black Brick Screen, které se stejně jako křesílka Bibendum v limitovaných edicích vyrábí dodnes.
PODNIKATELKA
Ve 20. letech už byla Eileen Gray v Paříži považována za velmi úspěšnou designérku, a tak jejím dalším logickým velkým krokem bylo založení vlastního obchodu – nazvala ho Galerie Jean Désert. Otevření obchodu v poválečné Paříži nebylo samo o sobě zas tak neobvyklé. Výjimečné ale bylo to, že ho měla na starosti žena.
To pravděpodobně také vysvětluje, proč svému obchodu dala mužské jméno a proč na jejích vizitkách stálo: „Jean Désert et E. Gray“. Maskovala tím zřejmě své pohlaví a záměrně vytvářela nejednoznačnost kolem vedení obchodu. V galerii prodávala své vlastní kusy i díla dalších progresivních umělců – nejprve zdobného Art Deca a postupně spíše minimalističtějšího a technokratičtějšího modernismu.
ARCHITEKTKOU V 51 LETECH
Pro sebe a svého tehdejšího partnera, architekta a uměleckého kritika rumunského původu Jeana Badoviciho navrhla ve 20. letech na jihu Francie modernistickou přímořskou vilu E-1027, ve které chvíli společně žili.
Bez žádné předchozí zkušenosti s architekturou jí dokončila v roce 1929 a pracovala zde s řadou pokrokových myšlenek: do interiéru zakomponovala mobilní stěny, které se daly přizpůsobovat stejně jako adaptabilní nábytek. Na míru domu navrhla slavný kávový stolek, jehož výška se dala přizpůsobit různým potřebám. Vyrábí se dodnes a patří k jejím nejčastěji reprodukovaným dílům.
Motivací Grayové bylo poskytnout hostům takový komfort, aby si mohli v pohodlí sníst toast v posteli a nestrachovat se o drobečky v peřinách nebo servírovat čajové hrníčky na stolku vystlaném korkem, aby jejich servírování nevydávalo příliš hluku. Bylo to také vůbec poprvé, co modernistickou stavbu navrhla žena. Dnes už památkově chráněná vila nedávno prošla náročnou rekonstrukcí a je možné ji v Roquebrune Cap Martin navštívit (více o vile se dozvíte zde).
COMEBACK PO DEVADESÁTCE
Rozchod s Badovicim i útlak ze strany jeho přítele Le Corbusiera způsobil, že se Eileen Gray stáhla do soukromí svého pařížského bytu na Rue Bonaparte. Na světlo ho dílem náhody přinesli až 3 muži – prvním byl kunsthistorik Joseph Rykwert, které o jejím zapomenutém díle napsal článek do italského legendárního časopisu Domus na konci 60. let, druhým kurátor Alan Irvine, který Grayové v roce 1972 uspořádal výstavu v londýnské Heinz Gallery a třetím a dost možná i nejzásadnějším, Zeev Aram, který její nábytek začal znovu vyrábět a jeho společnost Aram Store jej prodává dodnes, včetně slavné Black Brick Screen, která je v prodeji dle originálních výrobních postupů za 35 tisíc liber, křeslo Non Comformist, jež Gray navrhla pro partnera Jeana Badoviciho nebo třeba lampa Roattino. Aram je exkluzivním evropským výrobcem jejích designů a práva poskytuje i Classiconu, který její díla prodává v Americe.
Třicet let po smrti se Eileen Gray dostává pozornosti, kterou si právem zasluhuje – její nábytek vystavují přední instituce jako pařížském Centre Pompidou, newyorské Museum of Modern Art, pařížské muzeum Fondation Louis Vuitton a v Irish Museum v rodném Dublinu má dnes dokonce stálou expozici. Zaslouženě. O talentovaných ženách potlačených historickými okolnostmi jako byly Eileen Gray, Charlotte Perriand, Anni Albers, Margaret MacDonald, Lilly Reich, Aina Aalto, Grete Jalk, Gae Aulenti nebo Lina Bo Bardi se v současnosti dovídáme čím dál tím častěji. Konečně.
Jaké jsou příběhy legendárních architektů a designérů a jejich dnes již ikonického nábytku? Seriál Evy Slunečkové vás vezme na prohlídku napříč historií, zeměmi a styly. V seriálu vyšlo: Funcionalistický nábytek Jindřicha Halabaly, spor o konzolovou židli: Stam vs Breuer, Na hraně postmoderního kýče. 40 let lásky a nenávisti kontroverzní skupiny Memphis.
