Michal Gabriel: Z myšlenky socha

V životě je mnoho cest, kterými se člověk může vydat, ale zaujetí a láska k řemeslu jsou přesvědčivé argumenty. Ty si získaly i Michala Gabriela. Sochařská duše se v něm postupně probouzela s rozvojem a růstem osobnosti. Od dětských zálib, přes truhlařinu a práci se dřevem až po prostorové umění vytváření soch v nadživotní velikosti.

Od studia k vlastní tvorbě

Velkým krokem byl v jeho životě vstup na pražskou Akademii, kde se však navzdory svým očekáváním nesetkal s dostatečně otevřenou platformou pro rozvoj svobodné sochařské tvorby. Zkostnatělá výuka vedená ve smyslu evoluce se snažila studentům vštípit agresivně základní povědomí o lidské figuře. Nejednalo se však o poznání a učení, nýbrž neustálé rutinní opakování téhož. Učení pro něj bylo velmi ubíjející a postrádalo kreativitu. Touha po skutečné tvorbě jej přivedla ke skupině stejně smýšlejících vrstevníků, se kterými pořádali své vlastní neoficiální výstavy zvané "Konfrontace". Z tohoto období pochází jeho hliněná socha Loutnista (rok 1983).

Kurt Gebauer

Setkání s osobností velkého českého sochaře bylo pro studenty tehdejší Akademie velkým uvolněním a fantazií. V systému a mantinelech stávajícího režimu a zatuchlé výuky na vysoké škole to pro byla atmosféra a tvorba Kurta Gebauera něco neuvěřitelného. Jako studenti měli možnost sochaři pomáhat na přípravě výstavy pro EXPO. Tehdy chystali sochy českých vědců a vynálezců pro převoz do Vancouveru. Michal Gabriel s nadšením sledoval způsob práce sochaře Gebauera - to, jak nad sochami přemýšlí, jak pracuje s materiály, jak do jejich hmotné substance propisuje jejich ideovou a filozofickou podstatu, apod.

Tvrdohlaví

Skupina umělců se zformovala a od roku 1987 fungovala pod Názvem Tvrdohlaví. Její zánik přišel o 4 roky později (v roce 1991), mezitím se však uskutečnily tři výstavy. První se odehrála v Lidovém domě v Praze Vysočanech. Jednalo se v podstatě o legální expozici, přestože se nerealizovala pod dohledem Svazu výtvarných umělců. Výstava vyzněla dva roky před vysněným a očekávaným listopadem 1989 a revolucí, jako manifest proti režimu a jeho politice. Ještě v období studia se Michal Gabriel zabýval motivy ze starověkých i starších kultur. Velmi jej zajímal Egypt a staré kmeny Latinské Ameriky. V jeho expozici první výstavy se objevily zásadní díla - socha Egypťanky, Strom, Poutník a Tráva.

Druhá výstava skupiny umělců se odehrála v roce 1989 v pražské Výstavní síni ÚLUVu, která rovněž reprezentovala svobodnou tvorbu charismatických umělců. V této expozici se objevila kontroverzní socha Michala Gabriela Hodnostář. Třetí a poslední výstava skupiny Tvrdohlaví v roce 1991 hostovala v budově Městské knihovny v Praze. Rozpuštění seskupení umělců bylo dáno touhou po individuálním vystupování a stvrzeno hlasováním všech členů.

Motivy

Po revoluci přišlo dlouho očekávané uvolnění atmosféry a upjatosti. Tvorba se osvobodila. Umělci, včetně Michala Gabriela, se pouštěli do netušených témat, materiálů a figur. Mohli rozvíjet svou individualitu a charisma svých děl vystavovat a pracovat s ním.

V díle Michala Gabriela se objevuje celá řada námětů, které jej během života oslovily. V rané fázi tvorby je to především zaujetí pro sochařské umění starověkých civilizací, které se mu zdálo neuvěřitelně nadčasové a v dnešní době nepřekonatelné. Velmi zajímavé jsou florální přesahy, přemýšlení nad rostlinami, jejich vývojem a blízkostí s lidskou anatomií. Jeho tvorba se zdá být ve své podstatě figurativní. Zasahují do ní však ve velké míře antropomorfním a zoomorfní a jiné existenciální a evoluční náměty. Michal Gabriel rád přemýšlí o zvířecí říši a postupem času si vytvořil své vlastní sochařské archetypy tvorů. Oblíbení jsou žraloci, které se zálibou instaluje do volné krajiny ve skupinách,stejně jako koně, nebo jezdce na koních. Nevšedním motivem jsou takzvaní Hráči. Jedná se o skupinu stejných lidských postav opírajících se prodlouženými pažemi o zem. Figury jsou v různých pózách a mohou se klást vůči sobě do vztahů. Je to v podstatě nekonečná hra, kdy v různých krajinách a kontextech světa mohou skupiny těchto skulptur vytvářet zajímavé, a po každé jiné, expozice. Stejně tak si pohrává Michal Gabriel i s motivem šelem, které si zamiloval. V sochách těchto tvorů uvidíte kousek geparda, něco málo z pumy, trochu levharta a špetku z jaguára. Jsou to abstraktní tvorové seskupení ve smečkách. Sousoší tak čítá zpravidla několik kusů, které jakoby projevovaly instinktivní chování a i v podobě nehybných soch si zachovávají výrazy ryze zvířecí. Odpovídající rozmístění jednotlivých tvorů do formace smečky, působí v krajině velmi věrohodně.

Nevšedním počinem byla exteriérová expozice z roku 2012, kdy byla do výběhu gepardů v pražské zoologické zahradě instalována skupina soch zvaná Pastevci gepardů. Bronzoví společníci měli lidské postavy s prodlouženými pažemi, aby se jimi mohli opírat o zem. Sochařství zde dostalo úplně nový rozměr. Figura je však pro Michala Gabriela něčím dynamickým. Nespokojen se statikou soch se snaží lidskou postavu interpretovat i s jejími neskutečnými pohybovými možnostmi. Dochází tak ke zrodu tzv. Hadcových postav a tanečníků.

Povrch

Zcela osobitý je i Gabrielův přístup k materiálu. Má radost ze soch odlitých z bronzu. Oblíbil si i odlévání soch z pryskyřic, do kterých se zálibou vkládá drobné suché přírodní plody. Nevšední textura jeho soch je zcela ojedinělá. Skořápky z oříšků, čepičky z žaludů, slupky burských ořechů, apod. dodávají sochám detail, něžnost a jakýsi přírodní přesah neživých skulptur, které v sobě nesou původně živé fragmenty.

Za své ojedinělé dílo a přínos do světa sochařství si zasloužil v roce 1995 cenu Jindřicha Chalupeckého. O několik málo let poději se na výzvu profesora Preclíka z brněnské FaVU hlásí do konkurzu na vedoucího pedagoga ateliéru sochařství. Úspěšně. Tímto momentem se dostal do role pedagoga,který vede skupinu rostoucích studentů a on je jejich mistrem. Předává jim své zkušenosti, rozvíjí jejich dovednosti i fantazii. V roce 2009 si zasloužil další životní poctu - byl jmenován profesorem.

Kromě výuky stále tvoří svá vlastní díla. Neustále přemýšlí nad sochami. Tvoří je na různých svých oblíbených místech v časových odstupech. Rád nad nimi přemýšlí. Rád se k nim znova vrací a postupně si tříbí názory na jejich podobu.

Dalo by se říci, že Michal Gabriel je sochařem tělem, duší i krví.

Prof. akad. sochař Michal Gabriel

Životopis 1960 narozen 1978-82 Střední uměleckoprůmyslová škola, Praha1980-87 Akademie výtvarných umění, Praha - obor sochařství 1987 zakládající člen výtvarné skupiny Tvrdohlaví 1995 získal cenu Jindřicha Chalupeckého 1998 nastupuje na místo vedoucí ateliéru sochařství na FaVU VUT v Brně 2001 habilitován docentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze 2007 zvolen děkanem FaVU VUT v Brně 2009 jmenován profesorem

15 otázek pro Michala Gabriela

1. Kdyby existovala možnost, volil byste jinou profesi?

Ne, to v žádném případě. Zajímá mě všechno, ale sochařina mne poutala vždycky. Dostal jsem se k ní postupně. Nebyl jsem rozhodnutý od dětství. Jen jsem si pořád prohlížel knížky o Egyptě a starověkém Řecku a přišlo mi to jako úžasná zpráva z minulosti. Sochy zprostředkovávají přímou souvislost s historií, kdy já se vlastně dívám do očí soše člověka, který před těmi staletími skutečně žil. Tento překrok v čase mi připadá úžasný.

2. Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

To teda nevím. Sochařem určitě ne, tehdy jsem o této profesi ještě nevěděl. Ale určitě jsem chtěl být mezi všemi možnostmi i rytířem.

3. Jak se díváte s dnešním odstupem na vaše první práce?

Kriticky. Vidím všechny chyby, které tam jsou. Ale zároveň se vždycky pochválím, jak jsem byl šikovný.

4. Kolik hodin denně trávíte v ateliéru? Pracujete o víkendech?

Já pracuji pořád. I když jedu autem. Představuju si své nápady a přemýšlím o nich. Dnes už fyzické práce zas tolik není, spíše je dost organizování. Bydlím na několika místech a všude mám něco rozdělaného. Zpravidla průběžně pracuju je asi pěti věcech, ať už malých nebo větších. Nevyhovuje mi tvořit dlouho na jedné soše, ale naopak krátce a soustředěně.

5. Bez jakého vybavení byste si nedovedl představit svou práci?

Já k práci nemusím mít žádný doplněk. Potřebuji skutečně jen to fyzické místo. Možná někdy i klid a soustředění. Ale někdy taky ne. Občas jsem rád za společnost. Třeba i rád tvořím i uprostřed dění, v rodině. Pak ještě potřebuji materiál a nástroje. Jednu dobu jsem taky ujížděl na 3D skenování a modelování. Ale to člověk jen sedí u počítače. Je to hodně nepříjemné pro oči. Teď už mě to nadšení přešlo.

6. Jaký je váš oblíbený umělec/grafik?

Určitě Gutfreund, ale z těch současníků je jich více.

7. Jakou expozici, instalaci či grafiku nejvíce obdivujete?

Je jich hodně. Teď mě napadá třeba Henri Moor.

8. Myslíte si, že si výše Vašich odměn odpovídá množství Vaší odvedené práce?

Co se týče fakulty, tak tady je plat. Ten tu v podstatě vůbec nehraje roli. Ani já bych to za plat nechtěl dělat, protože to pak člověka sváže. Já jsem si říkal, že budu učit, dokud mně to bude bavit. Vždy musí to učení dávat stejně mě, jako předávám já. Musí tady fungovat rovnováha.

9. Z jaké zkušenosti jste se nejvíce poučil?

Já jsem měl strašně rád Kurta Gebauera. V době, kdy jsem studoval na Akademii jsme si nemohli mezi těmi profesory vybrat. Kurt Gebauer byla taková oáza. Tehdy jsme mu pomáhali s realizací figur vynálezců pro EXPO. Bylo zajímavé sledovat jeho práci - jak nad věcmi přemýšlí, jak dovede rozpohybovat figuru, jak forma může vycházet z materiálu, se kterým právě dělá, jak daný materiál může fungovat a předávat myšlenku samotné sochy.

10. Váš největší úspěch?

V sochařině to jsou realizace. Podařilo udělat některé sochy v těch materiálech, které jsem si už dříve (v roce 2000) namyslel. Před rokem nebo dvěma se mi je všechny podařilo přelít do bronzu a pracovat s nimi dále v exteriéru. To je můj osobní úspěch, který mě naplňuje. Je to pro mne pořád taková propojená věc, kdy můžu sochy různě umisťovat, dávat je do souvislostí a vůči sobě navzájem do vztahů. Mohou na sebe v různých prostorách reagovat.

11. Co Vás vždy povzbudí, když máte splín?

Já mám teď ke svým třem starším dětem ještě jedno malé, dvouleté. S ním chodím v Podkrkonoší po horách. To mě vážně nabije. Ale ne, že bych si s ním nějak švitořil. On se jenom dívá, prostě se tak kouká, nemluví.

12. Co chybí českým umělcům, aby konkurovali těm světovým?

Na to nedovedu odpovědět.

13. Máte nějaký nesplněný sen na poli umění?

No to je jasné – vystavovat na Marsu. Když vidíte tu krajinu, vzdálené horizonty a záběry z těch vozítek …je to něco fascinujícího. Ale není tak úplně nereálné. Prý tam chtějí vyslat roboty, kteří budou stavět pomocí 3D tisku základnu, kam by se potom nastěhovali lidé. Chtějí to spékat z tamního písku. I když tam teda ještě asi nebudou stavět ty sochy, zdá se, že do budoucna to reálné je. Je to jen takový sen.

14. Existuje ve vaší kariéře nějaký významný mezník, který Vás ovlivnil?

Určitě revoluce. Přinesla pozitivní i negativní věci, ale rozhodně to byl výrazný zlomový bod.

15. Kdyby vám měla zlatá rybka splnit tři přání, jaká by to byla?

Jedno už mám – to je ten Mars. Další si ještě rozmyslím...

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.