Jak se rodí barák. Výstava k 90. narozeninám Aleny Šrámkové sděluje sílu architektury pomocí modelů a ručních ilustrací
Výstava, kterou při příležitosti loňského jubilea architektky Aleny Šrámkové pořádá Museum Kampa, se nesnaží o retrospektivu. Namísto toho představuje výběr projektů, které pro výstavu vybrala osobně Alena Šrámková. Výstavě dominuje několik rozměrných modelů, velkoformátové skici a ruční ilustrace, které nejlépe sdělují sílu a význam architektury profesorky Šrámkové. Dernisáž výstavy za přítomnosti Aleny Šrámkové proběhne v neděli 12. ledna od 16:00 v konírně Muzea Kampa.
Martina Navrátilová , 9. 1. 2020
NAPŘÍMO
Výstava se stručným a jasným názvem Alena Šrámková: Architektura spolu se stejnojmennou knihou připomíná devadesáté narozeniny jedné z nejvýznamnějších českých architektek. Přestože se podle kurátorky RadomírySedlákové nejedná o retrospektivní výstavu, představuje realizace i studie napříč šedesátiletou kariérou nestorky české architektury. Podle Aleny Šrámkové, která projekty pro výstavu sama vybrala, se jedná o „náhled, jak se rodí barák“. Právě modely a skici proces dokumentují pravdivěji než výsledné plány a perfektní, často až idealistické, vizualizace. Kromě projektů jsou na výstavě ke zhlédnutí i dva krátké filmy, jeden z nich natočený vnučkou architektky jako portrét a pocta babičce.
DOBREJ BARÁK
Šrámková je známá svým odmítáním věcí na efekt. To se viditelně projevilo i v koncepci výstavy. Pragmatický přístup k výstavě tak odráží celoživotní přístup architektky k tvorbě samotné. Její domy často platí jako pocta jednoduchosti, pravdivosti a obecnosti. Baráky, jak Šrámková své projekty nazývá, nemusí být podle architekty speciální, aby byly dobré. Naopak. Pokud se dům snaží být za každou cenu výjimečný, nenajde u Šrámkové pochopení. Budovy se dále podle přesvědčení architektky nemají snažit poutat přílišnou pozornost. Je to barák a záleží jen na tom, „aby byl dobrej.“ Architektura Aleny Šrámkové do jisté míry propaguje otevřenost a přímočarost – člověk (a proto ani dům) se nemá přetvařovat, nemá být nafoukaný, hloupý. A právě k tomu by měl lidi vést i dům samotný.
Více k tématu
ARCHITEKTURA A MORÁLKA
V souvislosti s tvorbou architektky Šrámkové se proto často skloňuje termín „morální aspekt architektury“. Ten představuje právě její snahu o „vychovávání“ lidí prostřednictvím svých projektů. Podle Šrámkové má architektura na každého z nás podstatný vliv už pouze tím, že se neustále pohybujeme v nějakém člověkem vyrobeném prostředí. Mnoho studentů i dalších uživatelů Nové budovy ČVUT, kterou Šrámková dokončila před devíti lety jako nové sídlo Fakulty architektury ČVUT v Praze, kritizují tuto stavbu jako „chladnou, nepřívětivou, neútulnou“. Přesně taková by ale škola podle Šrámkové měla být. Studenti architektury mají totiž podle Šrámkové sklony myslel si o sobě více, než je zdrávo. Betonová, do sebe uzavřená budova by je na to měla upozorňovat, vizuální otevřenost všech učeben a ateliérů pak má zabraňovat distanci studentů mezi sebou samými i profesory.
EARCH.TV krátkometrážní dokument s Alenou Šrámkovou o Nové budově ČVUT v Praze
Všechny tyto hodnoty předávala Alena Šrámková studentům architektury dlouhá léta také jako kantorka. Nejen za to dostala od studentů ke svému loňskému výročí dar v podobě pojízdné sochy podle skic Johna Hejduka, kterou studenti sami projektovali a zrealizovali a která je nyní umístěna na piazzetě před Fakultou architektury, kde Šrámková původně zamýšlela umístit dvě známé sochy Johna Hejduka zasvěcené památce Jana Palacha – Dům syna a Dům matky sebevraha, které od roku 2016 stojí na pražském Alšově nábřeží. Alena Šrámková se i ve svých devadesáti letech účastní mnoha akcí. Přítomná byla vernisáži výstavy a promluvit by měla také při dernisáži v neděli 12. ledna. Poslední projekt, na kterém profesorka Šrámková pracovala, představuje soubor bytových domů Corso Pod Lipami v Řevnicích, který minulý rok dokončili její kolegové Lukáš Ehl a Tomáš Koumar.
Krátkometrážní dokument s Alenou Šrámkovou o jejím projektu Nové budovy ČVUT v Praze z produkce EARCH.TV
O ALENĚ ŠRÁMKOVÉ
Alena Šrámková se narodila 20. června 1929 v Praze, ale architekturu nejdříve vystudovala na Fakultě architektury Vysoké školy technické v Bratislavě, než se rozhodla pokračovat na Akademii výtvarných umění v Praze. Od padesátých let sbírala zkušenosti v projekčních kancelářích Chemoprojekt v Bratislavě, ve Stavoprojektu v Ústí nad Labem, v Potravinoprojektu a Státním projektovém ústavu obchodu a Projektovém ústavu výstavby v Praze a Stavoprojektu Liberec. Po revoluci si roku 1991 založila svůj samostatný ateliér, který se po jejím stažení z profesního života v roce 2015 přejmenoval podle jejích dlouholetých kolegů na studio Ehl & Koumar architekti.
V architektonické praxi spolupracovala se svým manželem Janem Šrámkem (1924-1978), jedním z nejvýznamnějších československých architektů poválečného období. Společně navrhli budovu Na Můstku v Praze – teoretiky označovanou jako první postmoderní stavbu u nás. U několika projektů se Šrámková potkala také se slavným architektem Janem Bočanem (Bočan, Šrámek a Šrámková společně realizovali novou halu Hlavního nádraží v Praze). Architektuře se věnují i obě její děti Michal Šrámek a Magdaléna Hlaváčková, se svou snachou sochařkou Ivanou Šrámkovou spolupracovala v roce 2012 na návrhu Tyršova mostu přes řeku Bečvu v Přerově. Za svůj přínos architektuře získala v roce 1994 Cenu osobnosti Obce architektů, v roce 2007 jí byla udělena Pocta České komory architektů a v roce 2010 získala ocenění Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury.
SEZNAM PROJEKTŮ
Mezi její nejvýznamnější a nejznámější projekty patří například budova ČKD na Václavském náměstí (dnes zde sídlí oděvní řetězec New Yorker), Nová budova ČVUT v Dejvicích a nová hala Hlavního nádraží v Praze, kterou navrhovala ve spolupráci se svým manželem Janem Šrámkem a Janem Bočanem. Její portfolio však zahrnuje obsáhlý a typologicky rozmanitý seznam projektů. Výběr z prací včetně soutěžních návrhů zahrnuje chronologicky například Závod na ničení chloru v Novákách (1953), soutěžní návrh divadla v Piešťanech a interiér snack-baru hotelu Alcron v Praze (1957), restauraci v Moskvě (1960), motel Stop v Praze-Motole (1964), soutěžní návrhy obchodních domů na Pankráci (1968), na Tylově náměstí (1969) a v Krupině (1970), soutěžní návrh nového městského centra v italské Perugii (1971), nová hala Hlavního nádraží v Praze (1972-1977), projekt ubytovny ministerstva spojů na Žižkově a bytové domy pro zaměstnance pošty na Zbraslavi (1974), Dům ČKD na Můstku (1974-1982), obchodní centrum Lužiny v Praze (1977-1991), studii rekonstrukce domu SIA v Praze (1981), administrativní budovu Vítkovických železáren v Brně (1986-1990), soutěžní návrh Staroměstské radnice v Praze (1987), soutěžní návrh Bydlení a město pro Barcelonu (1989), studii nové budovy konzervatoře v Praze a studie ústavů Akademie výtvarných umění (1990), studii dostavby velvyslanectví ČSFR ve Washingtonu (1991), reklamní systém Hlavního nádraží v Praze (1992), urbanistickou studii Nákladového nádraží Žižkov (1993), Věž pro vědeckého pracovníka v Košíku (1993-1994), soutěžní návrh radnice v Ostravě-Porubě (1994), soutěžní návrh meteorologické stanice na Šeráku (1996-2007), Dům s pečovatelskou službou v Horažďovicích (1998-2002), soutěžní návrh lávky mezi Holešovicemi a Karlínem (2000), soutěžní urbanistický návrh v centru Zlína (2005), studii nové sladovny v Olomouci (2007), Novou budovu ČVUT v Dejvicích (2011), Tyršův most v Přerově (2012), soutěžní návrh domova pro seniory v Litomyšli (2014) a v neposlední řadě Corso Pod Lipami v Řevnicích (2018).
