Bočan 80: Československé velvyslanectví ve Stockholmu

V roce 1969 byla vypsána architektonická soutěž na velvyslanectví v Tokiu. V této soutěži jsme získali 2. cenu. Ve stejnou dobu proběhla soutěž na velvyslanectví ve Stockholmu, v té jsme získali 1. cenu a realizaci.

Důvěru svého partnera Jana Šrámka jsem využil plnou měrou. Spolupráce začala vítěznou soutěží, pokračovala prací na úvodním projektu v Praze a spoluprací se švédskou firmou SIAB ve Stockholmu. Odjel jsem s projektem do Stockholmu, spolupracoval se Švédy, Rothbauer zajišťoval doplňující projekci v Praze a Šrámek koordinoval obě pracoviště. To byly naše hlavní pozice, ale často jsme se v nich střídali. Celá ambasáda je naší společnou prací se Zdeňkem Rothbauerem, se kterým jsme dlouhodobě vytvořili nerozlučnou dvojici.

Velvyslanectví v Londýně bylo modelovou situací pro práci na zakázce v zahraničí. Své zkušenosti jsme ve Stockholmu ještě více rozvinuli.

Soutěžní projekt pro Tokio byl zpracován důsledně v modulovém prostorovém systému. Modulor Le Corbusiera byl k němu startovním motivem. Můj modulor 75 x 75 x 75 cm byl pro mne motorem, který mi dával odpověď na řadu otázek. Můj naturel má smysl pro řád, zároveň se však neustále dožaduje naprosté volnosti. Tento stálý souboj dvou extrémů mne stojí hodně vnitřních sil, zároveň mi však připravuje intenzivní prožití tvořivého úkolu, dynamičnost a skoro fyzický požitek z tvůrčí práce.

Modulor 75 x 75 x 75 cm znamená prostorovou krychli, do které se vejde polokřeslo. Prostředek, který člověku pomáhá rozvíjet životní činnost, odpovídá lidským rozměrům a pocitům. Například polovina rozměru je výška sezení, čtyřnásobek je běžná konstruktivní výška (čtyřka je pro mne magické číslo dělící čtverec na další čtverce). Osminásobek je 6 metrů, další rozměr vhodný k prostorovému řešení. Nebylo to pro nás smrtelně důležité, ale stáli jsme o to, abychom tyto skutečnosti prozkoumali. Velvyslanectví ve Stockholmu má tyto principy, přes svůj rozmanitý půdorysný obrys, v sobě zakódované.

Rustikální půdorys měl ještě jeden důvod kromě vlivu prostředí. Byl to požadavek investora znesnadnit vizuální kontakt mezi exteriérem a interiérem objektu. Suterény objektu jsou věnovány technickému zařízení budovy, garážím a kinosálu. Snížené přízemí je prostorem pro konzulární oddělení, vstupem do bytové části a klubu zaměstnanců. Zvýšené přízemí a 1. patro jsou recepčním prostorem, další dvě patra jsou úřední, další dvě patra jsou obytná a v posledním podlaží je rezidence velvyslance. Celý objekt je prostorovou a dispoziční křížovkou. Pro architekta je to zajímavý úkol. Je ale nutné si uvědomit, že v době komunistického systému to bylo komfortní vězení pro lidi, kteří v objektu pracovali, bydleli a navzájem se hlídali.

Železobetonová konstrukce stěn a stropů (železobetonové kazety) je kombinována s režným, temně hnědým zdivem a dřevěnými tmavými podlahami. Do těchto bloků jsou vloženy skleněné krabice v hliníkové konstrukci. Prostory pro styk s veřejností mají do širokých, dřevěných rámů vloženy hrubou průmyslovou textilii, která má potisk s grafickým motivem travin či rostlin. Autory těchto grafických listů jsou Jiří John a Albín Brunovský. V kombinaci s živými květy, které se nosí jako květinové dary na společenská setkání, bylo působení těchto děl umocněno. Dalším zvýrazňujícím aspektem je skutečnost, že poměr vzdálenosti mezi okem tvůrce a deskou, do které tvůrce vrývá své motivy, a vzdálenosti diváka od zvětšeného vytištěného motivu byl zvětšen tolikrát, kolikrát byl zvětšen původní motiv grafického listu. Tím dochází ke stejnému vnímání prostoru obrazu divákem tak, jak je tvořen umělcem.

Svítidla, čiré skleněné koule v betonových kazetách, jsou naším návrhem. Tato svítidla evokují náladu starých pražských plynových svítilen. Hlavní osvětlovací prvky společenských prostor jsou díly Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové a dále Reného Roubíčka. V dílčích úkolech spolupracovali umělci Hugo Demartini, Kuchařová, Fišar, Cígler, Rudavský, Laluha a řada dalších. Krásná a zajímavá je minizahrada Stanislava Kolíbala. Snažili jsme se vytvořit atmosféru, kterou má v sobě Praha a česká krajina, s trochou smutku tehdejší současnosti. Zároveň jsme chtěli, aby prostředí vyznělo jako abstraktní zahrada, aby bylo cítit kulturu národa, kterou reprezentuje. Dole, ve spojovací části vízového oddělení, je kovový reliéf, abstraktní stín, který v náznaku jakoby vrhá betonový strop.

Mobilní zařizovací předměty byly pro nás další velkou výzvou. Zatímco v Londýně design interiéru pro nás teprve začínal, v éře Stockholmu jsme nabrali zkušenosti a tvořivě jsme je rozvíjeli.

Při zahajovací recepci ve Stockholmu projevil nejvýznamnější švédský host zájem o rozhovor s architektem. Když jsem vysvětlil, že jsme se snažili vytvořit prostředí, architekturu, která by vypovídala o naší zemi a její kultuře, prohlásil, že v Československu nikdy nebyl, ale že to musí být krásná země. V takovém okamžiku jsem si pomyslel, že jsme čas a úsilí nepromarnili.

Změnou užívání v demokratickém společenském systému se objekt stal pro Švédy velmi přitažlivým. Koncem devadesátých let jej česká strana prodala soukromému vlastníkovi. Budova byla vzata do švédské památkové ochrany a citlivě zrekonstruována. Po opuštění objektu naší ambasádou se vnitřní řešení, nově objevené pro švédskou veřejnost, stalo předmětem velkého zájmu a diskusí. Objekt se stal pro Švédy reprezentantem českého brutalismu konce šedesátých let.