Zjemnění asketismu. Dům-manifest Luďka Rýznera prošel úpravami

Deset let není v životě stavby příliš dlouhá doba. Přesto nám ale poskytuje možnost ohlédnutí a zhodnocení budovy z pohodlného časového odstupu. Čas totiž stavby podrobuje „testem“ prověřujícím koncept a myšlenky, na kterých dům stojí. Skutečné kvality dost často nejsme schopni rozpoznat ihned, přestože nám stojí před očima.

Na první pohled se Plecháč za dvanáct let příliš nezměnil – fasáda z cortenových plechů stále provokuje kolemjdoucí svým řezavým výrazem (byť už o něco tmavším), jen stromy v zahradě nápadně vyrostly a schovaly celou západní stranu domu. V desetitisícovém Humpolci způsobila čtyřpodlažní stavba ve své době zajisté velké pozdvižení. Zrezivělý plech se má přece hned vyhodit anebo přebrousit a natřít – a ne z něj udělat nejvýraznější prvek domu. Luděk Rýzner musel v očích sousedů vypadat jako naprostý šílenec (k němu ostatně architekti nemají v představách veřejnosti daleko). Není se ale čemu divit – corten vyvolává úsměšky či rovnou odsuzující kritiku i dnes, natož pak v období doznívajících karamelových let devadesátých.

Více k tématu

A Architektura

Do Kolína za vánočním koncertem a opravenými památkami kolem kostela sv. Bartoloměje

20. 12. 2024

A Architektura

Šumavský dům s překvapením. Pod polystyrenem se našly kamenné zdi

19. 12. 2024

Dům stojí na komplikované parcele nedaleko městského centra. Místo bylo považováno za nezastavitelné. Jde o velmi úzký pruh pozemku navazující na zástavbu domů, který se nachází na rohu hlavní silnice, odkud navíc severním směrem mírně stoupá. Z těchto důvodů bylo nutno postavit vertikální stavbu, neboť místo na zemi jednoduše scházelo. Dům jej šetří přímým napojením na svého souseda, kterému výškově odpovídá, a také umístěním na samou hranu uliční čáry. Zde stojí za zmínku skvělý detail – kopilitová stěna v parteru se v rohu parcely mění v protažené průsvitné oplocení, na které pak navazuje mohutnější stěna z tvárnic polévaných betonem.

Plecháč stojí za pozornost také z teoretického hlediska, neboť architekt Rýzner vydal za účelem představení a odůvodnění stavby také desatero nejpodstatnějších principů, které v návrhu uplatnil. Pojmenoval je s lehkou revolucionářskou příchutí Manifest individuálního, moderního, udržitelného bydlení.

Do skupiny „individuální bydlení“ můžeme zařadit body o umístění stavby v zastavěné části města, což „zahušťuje, využívá a doplňuje stávající zástavbu“. Velmi důležité gesto v souvislosti s tehdy propukající výstavbou rodinných domků na volných a snadno zastavitelných pozemcích za hranicemi měst.

Kritériím „moderního bydlení“ odpovídá propojení interiéru s exteriérem v podobě přímých vstupů na zahradu z obytných místností a zelenou střechou. Nejvýrazněji je ovšem manifestuje „otevřená flexibilní dispozice s velkým důrazem na funkčnost a využitelnost všech ploch, minimalizace chodeb a ‚hluchých‘ míst“ stejně jako snadná adaptabilita domu na nové technologické úpravy, které prověřily také současné úpravy.

Původní stav interiérů

Velkou pozornost získalo ekologické (trvale udržitelné) hledisko. Návrh se totiž do velké míry zakládá na využití recyklovatelných materiálů, jako je třeba právě corten, sádrokartonové desky, dřevo nebo ocel. Důležitá je ovšem také samotná konstrukce domu, kterou tvoří ocelový montovaný skelet v rastru 6 x 6 x 3 metry. Tvář domu určuje především to, že většina těchto materiálů zůstala přiznaná – a to jak v exteriéru, tak i v interiéru. Další nespornou a ekologicky šetrnou výhodou jsou malé nároky na údržbu materiálů a chytré chlazení a vytápění domu založené na decentralizovaných řídících jednotkách.

Nové úpravy domu se zaměřily kromě vizuální stránky také na zajištění modernější obsluhy domu, což umožnila zmíněná adaptabilita. Z hlediska konceptu domu došlo k největší proměně interiéru hlavního obytného podlaží. Asketická atmosféra prostoru s přiznanou konstrukcí, sádrokartonovými stěnami s betonovou stěrkou a stropy z vlnitého plechu zalitými betonem už majitelům po letech obývání přestala vyhovovat.

Dům původně neměl žádné záclony oken – nehodily by se do pragmatického programu. Okenní tabule clonila pouze vyřezávaná průsvitná folie. Nyní už bílé záclony do interiéru přece jen pronikly a – nutno dodat – prostoru nijak neuškodily. Nejvýraznějším zásahem „faceliftu“ interiéru je dubový obklad odhalených stropů. Dřevo proměnilo působení prostoru zcela jasně. Zároveň také vyřešilo problém s akustikou.

Na úpravách je zcela jasně vidět, že je řídil stejný člověk, který stál už za původním návrhem domu. Do interiéru zasedly naprosto přirozeně a prvotní koncept domu nijak nenarušily – vezměme také v úvahu, že se jedná o rodinný dům, u kterého je logické, že si jej majitelé po určité době upraví. Zatvrzelost není v tomto případě namístě.