Železobetonový skelet a meziválečná průmyslová architektura v Československu
Průmyslové stavby 19. století představují bezesporu zásadní zlom ve vývoji prostorové koncepce architektury. Přechod od zemědělské společnosti k průmyslové, od manufaktury k velkovýrobě, byl doprovázen potřebou zcela odlišných výrobních objektů; určující podmínkou byla velká nečleněná plocha, vyšší počet podlaží a pochopitelně také rychlost výstavby.
Petr Vorlík , 4. 8. 2005
Nástrojem a zároveň katalyzátorem celého procesu se stalo především prosazování nových materiálů, skeletu jako primární nosné struktury a v návaznosti i prostorové nebo prvkové „prefabrikace“. Prvenství patří kovovým konstrukcím (litina, ocel, velkoplošné sklo), nicméně jejich zavádění souběžně provázely také první kroky v odhalování možností cementu a betonu, materiálů, které si velmi rychle nacházely neotřesitelné pole působnosti v oblasti inženýrských děl, zakládání a výroby drobných architektonických prvků (dlažby, odlitky aj.).Industrial structures of the 19th century undoubtedly represent a principal turning point in the development of spatial architectural concept. The transition from agricultural to industrial society, from manufacture to mass production was accompanied by a need for totally different production facilities. A large, unstructured area, a higher number of storeys, as well as production speed became decisive conditions. The whole process was, in the first place, leveraged and catalyzed by introduction of new materials, the skeleton as a primary supporting structure, and spatial or unit “prefabrication“. Metal structures (cast iron, steel, large-area glass) were exploited first. However, their adoption ran parallel to initial steps made in revealing the potential of cement and concrete, materials which quickly found sound application in engineering works, foundation construction and production of small architectural elements (paving, castings, etc.).
Železobetonový skelet a průmysl
První ojedinělé pokusy prosadit železobetonové nosné konstrukce můžeme u nás vystopovat už na konci 19. století. Jedná se ale pouze o drobnější stavby nebo samostatné části konstrukce. U přádelen v Anglii nalezneme počátky kovového skeletu už na konci 18. století. Skutečně plného a efektivního uvedení do praxe se dočkal železobeton teprve na počátku 20. století a rutinního zvládnutí dokonce až po 1. světové válce.Jako základní nosná struktura nalezl železobetonový skelet nejširší odezvu zejména u rozměrných mnohapodlažních objektů s důrazem na volnou nebo variabilní dispozici (průmysl, obchodní domy, velkotržnice apod.). Proti starším smíšeným konstrukcím výrobních objektů nabízel řadu rozhodujících výhod – vysoká únosnost (rozpony, podlažnost, zatížení), prostorová tuhost a jednolitost konstrukce (dynamické namáhání, bodové zatížení, menší rozsah ztužujících prvků (srv. masivní obvodové zdivo + lehký skelet), prostorově-konstrukční variabilita (složitější části technologie lze snadno začlenit výměnou nebo zesílením a možnost dodatečných dispozičních změn [1, 2]. Fascinujícím přínosem musely být zejména (často pouzedomnělé) vlastnosti betonu jako materiálu – odolnost vůči mechanickému a chemickému namáhání, povětrnosti, vysokým teplotám, požáru a působení elektrického pole (např. rozvodna Elektrárny ESSO v Tovární ulici v Kolíně od J. Fragnera z let 1929 až 1932 nebo Transformační stanice Edison v Jeruzalémské ulici na Novém Městě v Praze od F. A. Libry z let 1926 až 1930 – obr. 1).Díky těmto přednostem si i přes zřejmé drobné nevýhody (mokrý proces, hmotnost, komplikované zesilování a nahrazování částí konstrukce) získal železobetonový skelet mezi staviteli i stavebníky průmyslových objektů velmi rychle své zastánce. Zatímco inženýrské stavby měly výlučnou pozici zejména v získávání zkušeností s konstrukcemi velkých rozpětí, extrémního namáhání a při hledání limitů materiálu, přínos výrobních objektů spočíval především v tom, že poskytovaly zkušenost přenosnou i na ostatní typologické druhy.
Meziválečné výrobní objekty
Železobetonový skelet meziválečných průmyslových staveb vycházel přirozeně nejčastěji z ověřeného, přehledného schématu (srv. patent na železobetonový skelet F. Hennebiqua z roku 1892) – podpora – průvlak – trám – deska (např. servisní budova Aero v továrně letadel v Praze 9 – Vysočanech od J. Freiwalda a J. Böhma z roku 1923). Vedle tohoto v zásadě konvenčního řešení se ale začaly záhy objevovat i variace na téma ploché stropy – pilíře s hřibovými hlavicemi; princip vynucený požadavky maximálního rozponu, extrémního zatížení a výhodného poměru mezi konstrukční a světlou výškou (např. Automobilka Praga v Ocelářské ulici v Praze 8 – Libni od S. Bechyněho a Z. Merze z let 1917 až 1918, jež byla zbourána v roce 2002, nebo Nákladové nádraží Žižkov od K. Caivase a V. Weise z let 1934 až 1937 – obr. 2). Architektura výrobních objektů také nezřídka využívala zkušenost z oblasti inženýrských staveb a velkorozponových konstrukcí, zejména na zastřešení rozměrné technologie (Hala Vodárny a filtrační stanice v Praze 4 – Podolí od A. Engela z let 1923 až 1928 či Spalovna odpadků v Praze 9 – Vysočanech od F. Roitha a F. Faltuse z let 1931 až 1933, zbourána 2003) nebo mimořádně rozlehlých prostor bez vnitřní podpory (např. Ústřední dílny Elektrických podniků města Plzně v Cukrovarské ulici od F. Mlynaříka a S. Smoly z let 1931 až 1934 – Obr. 3). Tyto zpravidla obloukové konstrukce v některých případech výhodně využívaly propojení velkorozponových částí s běžným podlažním skeletem podružných prostor v jeden spolupůsobící celek.Výhody železobetonového skeletu pro průmyslové provozy přesvědčivě dokládá skutečnost, že býval často proveden, místo tradičního lehkého krovu, ve formě železobetonových rámů až do konstrukce mansardové střechy (např. budova ETA v Bartoškově ulici v Praze 4 – Nuslích od Bukovského a Kottlanda z let 1924 až 1926 – obr. 4). Doslova revoluční zvrat znamenala železobetonová stropní, respektive střešní, konstrukce jako neodolatelné vábení uzavřít objekt plochou střechou. „Moderní architektura všech zemí směřuje pomocí nových konstruktivních prostředků k nahražení normálně používané šikmé střechy střechou rovnou. Četné provedené práce a návrhy nejlepších moderních architektů všech zemí vykazují snahu po jednoduché kubické formě a upotřebují rovných střech... Odpor četných řemeslníků proti rovným střechám resultuje nejčastěji z dosavadního provádění dřevocementové krytiny na trámové stropy... Při nových způsobech konstrukce stropů betonových... tato závada odpadá.“ [3]Specifickou skupinou využití železobetonu v organismu průmyslových objektů a areálů byly konstrukce samostatných armatur a technologií, koncipované jako skelet (vodárenské věže), kotvení lehčích konstrukcí (telekomunikace) nebo založené na prostorové tuhosti a klenebném efektu (např. sila Královédvorské cementárny, a. s., v Králově Dvoře u Berouna od K. Skorkovského a K. Wintera z let 1927 až 1928 – viz obr. 5 a Hostivařského parního mlýnu a pekáren v pražské ulici U továren od B. Hybšmana z let 1919 až 1922). Beton nalézal širokého uplatnění i u nenosných částí – na lehké výplně (monierky, okna), vysoce odolné podlahové krytiny a menší prefabrikované prvky.
Estetika
Estetiku výrobních objektů bezesporu silně předurčuje jejich užitný charakter, důraz na návratnost investice a absence potřeby dodatečně vnesené exkluzivity nebo vypovídací hodnoty (srv. burzy, administrativní budovy). Omezujícím faktorem se naopak stává značný objem a jednolitost budovy, případně charakter pouhého hranolového „obalu“. Navzdory převaze pragmatických podmínek existují i v meziválečné průmyslové architektuře půvabné, formálně bohaté výjimky; nedílnou součástí průmyslových areálů navíc bývaly i administrativní budovy, vzorkovny, dělnické domy, vila ředitele apod., kde byla estetická kritéria a reprezentativní požadavky podstatně vyšší.Pomineme-li jednoúčelové průmyslové stavby, jejichž průčelí bylo zpravidla formováno „zevnitř“, dle uspořádání technologie, a podléhalo proto méně dobovým trendům (např. Továrna na výrobu svářecího plynu firmy Hydroxygen v Praze 5 – Hlubočepích, od F. A. Libry a K. Pelíška z let 1937 až 1939), většina meziválečných výrobních objektů se potýkala se zásadním problémem dokonalého osvětlení pracovního místa, daným velikostí volné nečleněné plochy podlaží (hloubka traktu i objektu, výtěžnost plochy). Tato podmínka přirozeně vedla ke snaze maximálně odlehčit průčelí zaváděním mechanického rastru oken, zvětšováním jejich počtu a velikosti; později s nástupem železobetonového skeletu (srv. Pět bodů Le Corbusiera z roku 1926) uplatněním pásového okna (např. Palác garáží Jaroslava Nováka v Hradci Králové na náměstí 5. května od J. Fňouka z roku 1932 – obr. 6, či továrna na výrobu kufrů K. Zejdy v Přerově, Husově ulici, od E. Sonnenschein-Oehlerové a O. Oehlera z let 1936 až 1937) a v krajním případě prosklením průčelí, někdy vymezeným přiznáním nosné struktury (např. Fezko Strakonice v ulici Na dubovci od Č. a L. Prokopa z let 1936 až 1938 nebo Hala E – Ústřední sklad ministerstva pošt a telegrafů v Praze 9 – Vysočanech, Kolbenově ulici, od K. Skorkovského z let 1931 až 1932). „Vysoká intensita světla u oken musí býti přenesena nejvyšší možnou měrou do střední části budovy a intensivní jas světla musí býti utlumen. Moderní praxe řešila tento úkol tím, že zvětšovala poměr plochy okenní ku ploše stropu... Během posledních tří desetiletí pozorujeme velké změny, pokud se týče oken průmyslových budov. Kolem r. 1890–1900 typická továrna byla osvětlena dvou i vícedílnými okny, která často zabírala méně než 50 % plochy, jež byla k disposici. Po té byl poměr okenní plochy k volné ploše zdí značně zvětšován, až se stalo zvyklostí, že 80 % volné plochy zdí zabíraly okna... Poslední zdokonalení konstrukcí betonových umožňuje jíti až na hranici stoprocentní...“ [4]. Tento vývoj se pochopitelně neobešel bez tendence výsledný výraz architektonizovat, byť jen v mezích přiměřeně účelného řešení. Motiv přiznaného skeletu byl často rafinovaně rozvedený a obohacený o další souvislosti, například „přiznáním“ náběhů stropů (Akciová továrna automobilů Josef Walter, a. s., v Praze 5 – Jinonicích od A. Šimka z roku 1929 – obr. 7 a Veřejné skladiště v holešovickém přístavu v Praze 7, Jankovcově ulici, od F. Bartoše z let 1926 až 1928 – obr. 8), případně záměrně zdůrazněný do té míry, že se stal znakem průmyslového určení objektu (např. Garáže Pod Slovany na Novém Městě v Praze 2, Trojické ulici, od O. Tyla z let 1929 až 1931) rastr skeletu pouze na vstupním průčelí jako abstraktní pozadí barokního kostela, zatímco ostatní fasády jsou v levnějším provedení jako hladké, omítané s pásovými okny) nebo estetickou hříčkou (např. Garáže Maniny v Praze 7 – Holešovicích, od B. Adámka a F. Čelikovského z let 1926 až 1928 – obr. 9). Rozteče pilířů na fasádě jsou zde podřízeny jednotnému rytmu navzdory tomu, že pak neodpovídají skutečným vnitřním rozponům skeletu.Oblíbeným motivem bylo i logické vyjádření kontrastu mezi odlehčenou, prosklenou hmotou výrobní haly a plnými zdmi komunikací a zázemí (např. Dýhárna Orel, závod na překližky a dýhy, parní pila v Praze 9 – Vysočanech, Poděbradské ulici, z roku 1928).Beton pokládali meziváleční architekti a stavitelé za extrémně odolný materiál, esteticky i funkčně plnohodnotný povrch. Nezřídka ho proto ponechávali na průčelí i v interiéru výrobních objektů jako pohledový (úspory, omyvatelnost…). Pohledový beton se uplatňoval nejenom ve větších plochách (konstrukce), ale i u detailů, kde je s výhodou využíváno prefabrikace, výroby přesného, levného stavebního prvku ve velkém množství: ostění (např. Státní ústav hydrologický a hydrotechnický v Praze 6 – Dejvicích od F. Bartoše z let 1932 – 1933) a rámy oken, betonové mříže, sklobeton, ozdobné hlavice, římsy, kuželky zábradlí, stojany osvětlení apod. „Betonová okna tohoto systému (pozn.: belgické firmy Cimarmé) byla použita již pro celou řadu rozličných budov továrních, skladišť, remis, hangarů, kanceláří, škol i dělnických příbytků. Velkou výhodou těchto oken jest jejich důkladnost a ohnivzdornost... Tato okna jsou doporučitelna především tam, kde jsou vysazena velkému opotřebování a kde jakýmkoli opravám s ohledem na práci v továrně snažíme se zabrániti (průmyslové stavby, skladiště, nádražní budovy atd.)“ [5]. Výrobní a technologické objekty tak lze vnímat jako jedny z prvních staveb, kde je uplatněný „syrový“ beton, bez dodatečného formálního tvarování (můžeme si dokonce položit otázku, zda nebyly přímou inspirací pro poválečný brutalismus).
Výrobní objekty, doba, architekti
Téma průmyslového, výrobního objektu poskytovalo platformu, na které bylo možno v nezvyklé míře vyzkoušet provázat vzájemně technické, provozní a estetické řešení, a naplnit tak ideál pokrokové architektury, v tomto případě více než přiléhavé heslo „forma vychází z funkce“. Průmyslová architektura se stala nositelem nové estetiky i koncepčního myšlení a její přísné podmínky, vyvážený poměr funkce – konstrukce – cena – výraz, potenciálním nosným vzorem pro dobové architekty. Stroje a hromadná výroba se v té době staly symboly pokroku (srv. hnutí futurismus nebo Le Corbusierův dům Citrohan, jehož název měl asociovat značku automobilů). Jistě není náhodou, že se fotografie průmyslové architektury staly oblíbeným obrazovým doprovodem dobových článků zabývajících se směřováním moderní architektury a „novou estetikou“ [6, 7, 8]. V souvislosti se stavbou výrobních objektů také zaznívají jména předních osobností české meziválečné architektury (jednalo se o atraktivní, ale i velmi výnosné zakázky); vedle autorů objektů uvedených v realizacích bychom mohli jmenovat řadu dalších: P. Janák, J. Gočár, J. Krejcar, B. Sláma, J. Kříž, O. Novotný, F. Vahala atd. Podstatnou roli v prosazování železobetonových konstrukcí v Československu sehrál také tlak zavedených stavebních firem: Skorkovský, Pražská stav. a bet. spol.; V. Nekvasil, a. s. Praha; Kapsa & Müller, podnikatelství staveb v Praze apod.Na závěr nelze opominout jeden z nejznámějších příkladů meziválečné (nejenom) průmyslové architektury – Baťův Zlín (obr. 10), kde se železobetonový skelet [9] stal hybnou silou prosperity, základním kamenem nově zakládaných měst, neuvěřitelné rychlosti výstavby a projektování, organizace práce, ale zároveň i symbolem osobní svobody a rovnosti (výrobní, dělnické objekty měly stejný výraz a někdy i dispozice jako administrativní – halové kanceláře, kulturní, školské a jiné budovy.Cílem tohoto textu není oslavovat průmyslové objekty jako jediné nositele pokroku, ale pouze připomenout jejich zásadní iniciační roli a skutečnost, že se jedná o působivou architekturu, která svoji nezaměnitelnou atmosféru získává právě díky tomu, že nechává plně vyznít konstrukcím a materiálům. „Dospělo se jednoty mezi kulturou a civilisací, jež obě vděčí za svůj rozkvět stroji. Jsme svědky zrodu nových forem a skutečností, které nikde v minulosti nemají obdoby (průmyslové umění, železobetonové stavby, auta, aviony, radiotelegrafie, kino, fotografie, linotyp) – a lze tedy hovořiti zde o moderním slohu, jenž se vyznačuje ještě pregnantnější vznešenou uniformitou, než antika nebo gotika... Zatím stavební inženýr ruku v ruce s ostatními technickými vynálezci, pod diktátem účelu, s krajní ekonomií a využitím všech civilisačních vymožeností, sestrojuje z nových, neklasických materiálů (beton, železo, sklo) účelové stavby průmyslové... Vynalézáním nových konstrukcí, nových prostorů, řešením nových půdorysných disposic dospěl skoro bezděčně k nebývalým, zajímavým komposicím hmot, k nádherné plastice geometrických objemů. Nepopíratelně krásné průmyslové stavby vyvolávají mužnou atmosféru.“ [10]
Literatura:
[1] Bechyně S.: Stavitelství betonové. Česká matice technická, Praha 1934, s. 1–31. [2] Teysler – Kotyška: Technický slovník naučný. Nakladatelé Borský a Šulc, Praha 1927, heslo: „beton“ [3] Mezinárodní dotazník o technické proveditelnosti horizontálních střech a balkonů. Stavba, 1925–6, s. 22 [4] Foog V. R.: Osvětlení amerických průmyslových budov přímým denním světlem. Stavba, 1924–5, s. 5–8 [5] Ondřej S.: Betonová okna. Stavba, 1923, s. 73–78 [6] Le Corbusier: Vers une architecture. 1923 [7] Starý O.: Názory na moderní architekturu. Stavba, 1922, s. 193–206 [8] Teige K.: Konstruktivismus a nová architektura v SSSR. Stavba, 1926–7, s. 19–32 [9] Sehnal A.: O organisaci provádění standardisovaných železobetonových objektů fy Baťa Stavitel, 1927, s. 146–148 [10] Teige K.: K nové architektuře (poznámky na okraj knihy Vers une architecture od Le Corbusier Saugniera). Stavba, 1923, s. 183
Psáno pro časopis Beton.
