Železniční zastávka jako pozvánka do pivovaru

Cestování vlakem se asi nikdy neomrzí. Nejen cestování rychlíky, spojujícími velká města, ale i malými lokálkami, které kromě spojení obvykle nepříliš vzdálených míst nabízejí i něco navíc. To navíc se obtížně racionálně vysvětluje, ale je v tom kus nostalgie, kus romantiky, něco z dávno zasutých vzpomínek… Malá nádraží ovšem mizí, mění se v rekreační nebo muzejní objekty, nahrazovány neosobními a poněkud uniformovanými zastávkami – nástupiště, zábradlí, tabule s nápisem, někdy lavička. Ovšem i tak je v tom cosi přívětivého – jednou tu zastaví vlak a mohu s ním někam odjet, jednou tu zastaví vlak a někoho k nám přiveze...

Na samé hranici Česka na sklonku roku 2013 vznikla zastávka, která má v sobě romantiku nejen drážní. Nová zastávka na trati mezi Českem a Německem, poslední – nebo první – česká zastávka mezi Seifhennersdorfem a Varnsdorfem. Navíc je soukromá, postavil si ji pivovar, jehož jméno nese. Pivovar Kocour.

Samozřejmě, že zastávka má sloužit především návštěvníkům pivovaru, který sám sebe charakterizuje jako „ambiciózní“ a který se chce stát základem velkého a přitažlivého areálu, kde sportovní a obchodní centrum teprve bude a kde pivovarská restaurace už je. No, jezdit na pivo autem je samozřejmě nevhodné, proto je nápad s vlastní vlakovou zastávkou moudrý a pro plánovaný záměr užitečný.

Nádraží, to byla vždy pro architekty velká výzva – vstupní brána do města, v dobách rozvoje železnice a stavby prvních nádraží to bylo opojné téma, kterého se velcí architekti chápali s radostí. Ovšem zastávka? Co je potřeba na zastávce? Vyvěsit jízdní řád, poskytnout místo k sezení, třeba také nabídnout úkryt před deštěm, to vše pokud možno v dostatečně trvanlivém a jen minimum údržby vyžadujícím materiálu. Je to vůbec úkol pro architekta?

Úkol to je. Malý rozsahem, jinak – varnsdorfská zastávka ukazuje, že je to úkol, který pojednán s dostatečně velkou nápaditostí může se stát velkým architektonickým dílem. Zastávka u pivovaru přímo vyvolává potřebu nějak se konkrétněji, nejen místopisně přihlásit ke své adrese. Pivovar jménem Kocour. Nikoli barely, nikoli půllitry, ale poctivé bedny, v nichž se vozí lahve, to byla hlavní inspirace. Ne však bedny dřevěné, ty by asi dlouho nevydržely, ale převedené do kovu, do přirozeně zrezivělého silnostěnného plechu. Dvě neuzavřené bedny – jedna je otevřená naskrz a druhá zase má určeny jen dvě strany sousedící – vzájemně se doplňují a vytvářejí stavbu, která má i nemá interiér, která skýtá závětří a zároveň je bezpečně přehledná. A má svou jasně určenou podlahu z pororoštů, ty nejpřesněji vymezují, co je uvnitř a co je venku. (Zcela neznatelně je mezi nimi ukryta dobře uzavřená komora servisního prostoru.) Na stěnách je dost místa na jízdní řády, ale taky na otvírák pivních lahví, stejně jako na schránku na pivní zátky. Kocour zcela klasický tam je taky. Uvnitř i venku. Jeho perforovaná silueta se ve dne uplatňuje do interiéru zastávky, v noci při osvětlení svítí zdaleka a nedá zabloudit. Zvednutý ocas a tři naježené vousy se opakují ještě na tom, co by se snad dalo nazvat opěradlem u protáhlé lavice, ovšem taky to připomíná výhybku; v každém případě je to kocour zvědavý a laskavý, kocour vskutku zvoucí ty, kdo z vlaku vystupují, a stejně tak se přátelsky loučící s těmi, kdo odtud odjíždějí. Lavice je dlouhá a na jejím čele jsou nápisy stanic a směrovky, ukazující, kterým směrem příslušný vlak míří. Do Liberce nebo do Seifhennersdorfu. Na pivo se jezdí z obou stran.

Ta vlaková zastávka je nevelká, je to spíš drobná městská architektura. Je navržená s citem a s přátelským humorem. Je to architektura, která ve své užitečnosti pobaví, potěší a která se dobře pamatuje. Ideální orientační bod. Nezaměnitelný a nezapomenutelný. Vlastně – pro pivovar báječná reklama.