Zdeněk Lukeš | Slovenská epopej 8
Naše týdenní putování po moderní architektuře na Slovensku s cestovní kanceláří JT turist se chýlí k závěru. Poslední den jsme strávili v Bratislavě. Nebyl čas na detailní prohlídku, prošli jsme alespoň nejzajímavější část centra.
Zdeněk Lukeš , 1. 9. 2010
Začali jsem prohlídkou tzv. Modrého kostela (sv. Alžběty) v Bezručově ulici od budapešťského architekta Ödöna Lechnera z let 1907-8, který je krásnou ukázkou secesní architektury maďarského typu – trochu pohádkové, trochu folklorizující, s mozaikami i hojným užitím keramických prvků (takže trochu připomíná Gaudího). Kostel má dnes modrou fasádu, lavice i oltář, ale původně byl v odstínech šedé a jméno dostal podle modrých glazovaných tašek. Takhle působí poněkud cukrkandlově. Lechner navrhl také sousední farní dům a budovu gymnázia. A možná i nedaleký nedávno opravený nárožní dům s bizarní dekorací, dnes hotel Tulip (na fasádě jsou ovšem růže).
Naproti Modrému kostelu je velký opuštěný konstruktivistický areál býv. nemocenské pojištovny od Aloise Balána a Jiřího Grossmanna. Doufám, že ho nezbourají. Je to moc hezká část města, která trochu připomíná pražské Vinohrady.
Nepřehlédnutelný je „první bratislavský mrakodrap“ – tedy budova Manderla na náměstí SNP z počátku 30. let od architekta Christiana Ludwiga a kol. Naproti je Tvarožkova Městská spořitelna s bílou opaxitovou fasádou a také trojice funkcionalistických družstevních domů Emila Belluše, v nichž bývala krásná pasáž – dnes je tam McDonald. Ale noblesní funkcionalistické detaily se zachovaly. Belluš ve stejné době navrhl i poněkud klasicizující budovu Národní banky, která stylově připomíná mussoliniovskou italskou architekturu.
O kus výš je nádherný funkcionalistický obchodní dům Brouk a Babka Christiana Ludwiga se zelenými opaxitovými pásy (čs. patent – probarvené skleněné desky). A ještě výš pak palác Baťa Vladimíra Karfíka. I ten je kvalitně opraven.
Pak jsme se stočili na bratislavské Rázusovo nábřeží, kde je ovšem nejlepší sorela, co znám – Bellušův hotel Devín. Stejný autor vytvořil i dvě zastávky parníčků na obou březích řeky, v jedné je populární kavárna Propeller. Pak je tu Slovenská národní galerie od Vladimíra Dedečka ze 70. let (brutalismus), Harmincova muzejní budova na Vajanského nábřeží a Krupkova budova rektorátu Komenského univerzity na Šafaríkově náměstí – rovněž v neoklasicistním podání.
Nakonec jsme prošli nový nákupní mall, u jehož vstupu je malá „okurka“, která Fosterově londýnské jakoby z oka vypadla. Nejlepší je ovšem zatravněná šikmá louka směrem k řece s řadou příjemných atrakcí. Prostě nakoupíte, dáte si kafe pod plátěnými přístřešky a natáhnete se do trávy… Na konci je nové náměstí, kde našel místo jak Kafkův bronzový Štefánik, tak Šalounův krásný lev (předtím odstraněné postupně nacisty, komunisty a národovci) Pozadí tvoří nepříliš povedené nové SND, které se s přestávkami stavělo snad 30 let.
Při odjezdu z Bratislavy ještě zastávka u snad nejkrásnější československé stavby z období totáče (Karle Hubáčku, promiň) – bratislavského krematoria Ferdinanda Milučkého z 60. let. Bílá kompozice ve svahu, kolem lesní hřbitov… Takový sen ve stylu brazilského Oscara Niemayera. Docela hezký závěr našeho putování, byť na hřbitově. Tak, Slovensko, nashledanou někdy příště.
Psáno pro Neviditelného psa
