Zdeněk Lukeš | Na vlnách kubismu

Je to hold uměleckému směru, který se sice v architektuře počátku druhé dekády minulého století příliš neprosadil, ale dnes je obdivovanou a vyhledávanou atrakcí české metropole. Nový karlínský administrativní palác, tvořící nároží ulic Pobřežní a Šaldovy, přitom nevznikl na projekčním prkně českých tvůrců. Autory jsou totiž švýcarští architekti Mathias Müller (*1966) a Daniel Niggli (*1970) ze studia EM2N. Tím pádem můžeme zařadit tento text do naší nepravidelné rubriky, věnované stavbám zahraničních projektantů na našem území.

Curyšský ateliér EM2N má za sebou řadu ceněných staveb. Snad nejzajímavější je revitalizace starého železničního mostu v jejich domovském městě (který mimochodem nápadně připomíná pražský Negrelliho viadukt). Architekti vyčistili staré mostní oblouky a vestavěli do nich kontejnery s galeriemi, obchody a kavárnami. Z mrtvé zóny tak vytvořili novou atrakci města (není třeba dodávat, že něco podobného by určitě slušelo i pražské stavbě, shodou okolností stojící také v Karlíně). Ze stejné doby – tedy druhé poloviny první dekády tohoto století – pochází i kulturní a kongresové centrum ve švýcarském Thunu, kde se jako výrazný motiv objevují sešikmené plochy. Někdy v té době získali Švýcaři zakázku na pražskou administrativu. Jejich první studii mi kdysi ukazoval investor Serge Borenstein a já měl pocit, že autoři našli správnou cestu k řešení: pražský kubismus se pro ně stal zajímavou inspirací, ale nešlo o nějakou lacinou kopii. Záměrně zvolili zcela jiný materiál, než tradiční zdivo nebo beton. Průčelí je pokryto panely, jejich povrch tvoří eloxovaný plech. Ve výsledku je tu však dosaženo podobného efektu, jak jej známe třeba ze staveb nejradikálnějšího kubisty Josefa Chochola. Je to hra faset, obrácených pod různými úhly ke světlu a vytvářejících tak impozantní geometrický obraz.

Není to první pokus nechat se inspirovat expresívní architekturou, k níž položil základy v letech 1911-12 pražský architekt a teoretik Pavel Janák. Již před lety jsem se byl podívat v Berlíně na administrativní budovu vodohospodářské společnosti, postavenou v letech 1998-2000 na rohu Stralauerstrasse a Mühlendammu (poblíž nové holandské ambasády Rema Koolhaase), jejíž autoři - Christoph Langhof, Thomas Hänni a Alfons Wening - se zjevně inspirovali právě českým kubismem – zejména stavbami Josefa Chochola.

Také známé kubistické vázy, dózy anebo nábytek fascinují současné designéry již řadu let. Zaujaly také slavného italského architekta a designéra Alessandra Mendiniho (*1931), který v éře vrcholícího postmodernismu navrhl řadu uměleckoprůmyslových předmětů, inspirovaných kubismem. Známá je např. jeho pohovka, která tvarově vychází z Gočárova sofa z roku 1913. Autor však pozměnil některé tvary a zvolil výraznou barevnost. Mendiniho kresba kubistického interiéru zdobí také obálku katalogu výstavy českého kubismu, který vydala na počátku devadesátých let společnost Vitra. Zdá se tedy, že stoletý český fenomén – architektonický kubismus – není zdaleka mrtvý.

Foto autor

Psáno pro Neviditelného psa