Zdeněk Lukeš | Bauhaus

Jde o soubor školních budov moderního učiliště Staatliches Bauhaus v Desavě (Dessau), městě ve spolkové zemi Sasku-Anhaltsku, který dnes patří k nejvýznamnějším světovým ukázkám meziválečné avantgardní architektury (je též na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO). Předchůdce školy původně založil belgický secesní architekt Henry van de Velde ve Výmaru, bylo to právě před 105 lety. Tato uměleckoprůmyslové učiliště bylo později sloučeno s výtvarnou akademií a v roce 1925 přesídlilo do Desavy. Tehdejší ředitel Bauhausu Walter Gropius pro ni navrhl na tehdejší dobu moderní areál v konstruktivistickém stylu. Výuka byla pojata netradičně – studenti se nejdříve museli vyučit v některém oboru, později začali pracovat pod vedením špičkových umělců té doby, k nimž patřili např. László Moholy-Nagy, Paul Klee, Max Bill, Lyonel Feininger, Oskar Schlemmer, Vasilij Kandinskij, Piet Mondrian, Georg Muche, Josef Albers, Naum Gabo, architekti Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe, Hannes Meyer, Ludwig Hilberseimer, Marcel Breuer a mnozí další. Cílem bylo, aby absolventi zvládli řemeslo i různé disciplíny, stali se tak komplexními umělci (i když slovo „umělec“ se zakladatelům příliš nelíbilo, architekturu považovali spíše za technickou disciplínu). Styl Bauhausu fascinuje i dnes – stačí se třeba podívat na klipy skupiny Kraftwerk. Nábytek a design se pak vyrábí v replikách a je nezbytným doplňkem mnoha soudobých interiérů.

Zprostředkovatelem kontaktů s českými umělci byl pražský teoretik a výtvarník Karel Teige. Studovalo tu i několik Čechů a Němců, narozených na našem území. Byli to Václav Zralý, Zdeněk Rossmann, Antonín Urban, Josef Hausenblas a pár dalších. Bohužel se po návratu jako architekti příliš neprosadili – Zralý projektoval v Bauhaus-stylu pěknou vilku na pražské Zámečnici, Hausenblas řadové domečky u nádraží v Lounech (za války pak padl jako voják Wehrmachtu v bitvě u Stalingradu), Rossmann se uplatnil především jako skvělý grafik, Urban odešel projektovat do SSSR a zahynul pravděpodobně během Stalinových čistek. Z absolventů Bauhausu u nás krátce působil i Litevec Nusim Nesis, který byl jako fanatický stalinista z Československé republiky vypovězen ještě před válkou. Němec Peer Bücking byl pak spoluautorem projektu kolektivního bydlení na Pankráci (1931; s Augustou Müllerovou, Josefem Špalkem a Janem Gillarem). Lépe se dařilo kantorům, zejména Mies u nás zanechal špičkové dílo – slavnou vilu Tugendhat v Brně. Typ učiliště pak u nás fascinoval i Jana Antonína Baťu ve Zlíně, který založil podobnou školu také tam. Mezi její absolventy patřil i můj táta, který se nejprve vyučil tesařem. Mezi jeho učitele patřili třeba architekt Jan Vaněk nebo sochař Vincenc Makovský. Léta strávená ve Zlíně považoval za nejkrásnější ve svém životě. Baťovu školu umění převzala po válce pražská VŠUP a zřídila tam své designerské studio.

Školy v Desavě si dnes můžete bez problému prohlédnout, neboť slouží jako muzeum. Jde o bílé kubusy s plochými střechami, pásovými okny nebo malými balkony s trubkovým zábradlím. Na tehdejší dobu skutečně supermoderní stavba musela tehdejší architekty ohromit, podobně, jako Le Corbusierovy francouzské vily. Vliv Bauhausu je u nás nejvíce patrný ve stavbách architektů Jaromíra Krejcara (zejména sanatorium Machnáč v Trenčianských Teplicích – dnes bohužel zničené a opuštěné) nebo Bohuslava Fuchse. Krásné jsou velkoryse řešené posluchárny, dobře osvětlené chodby a schodiště, ale i drobné detaily, jako výklopná ocelová okna, speciální lampy nebo nábytek, třeba slavné křeslo Wassily od Marcela Breuera. V budově je samozřejmě stálá výstava nadčasového designu, produkovaného školou, krátkodobé expozice (nyní např. významného designéra Wilhelma Wagenfelda), prodejna replik, knihkupectví a kavárna. Pak se můžete přesunout do jiné části města, kde je v parkovém prostředí postaveno několik domů pro kantory – tzv. Meisterhäuser (jeden,

zničený za války, se právě dostavuje). I tyto Gropiovy raně funkcionalistické dvojvily jsou mistrovskými díly. Dominuje bílá, ale každý dům má – tak jako školy – nějaký drobný akcent v základních barevných tónech (červená, modrá, žlutá), jak to známe třeba z Mondrianových abstraktních kompozic. Výtvarníci Moholy-Nagy, Feininger, Schlemmer, Kandinskij, Muche a Klee tu měli také prostorné ateliery. Domy jsou opět otevřeny veřejnosti, zčásti jsou zařízeny originálním nábytkem, z části slouží jako galerie, představující tvorbu výtvarníků a architektů nebo současných umělců, ovlivněných konstruktivismem. Svých domů si ale majitelé příliš neužili. V roce 1932, tedy těsně před nástupem Hitlera k moci, byla škola donucena k přestěhování do Berlína. Po silně levicovém Hannesi Meyerovi ji sice převzal pragmatik Mies van der Rohe, ale krátce nato byla činnost legendární školy přesto násilně ukončena, když na ni dokonce podniklo útok komando SS. Když vniklo do budovy, zjistilo, že v ní už nikdo není… Gropius s Miesem pak emigrovali do USA, kde se výrazně uplatnili.

Budete-li už v Desavě, nezapomeňte navštívit i další objekt – budovu Kornhaus se známou vyhlídkovou restaurací v kruhovém proskleném pavilonu na břehu Labe, kterou projektoval v letech 1929-30 Gropiův spolupracovník Carl Fieger. Ta je opět zařízena v Bauhaus-stylu a nedávno byla kvalitně opravena. V Desavě je též kolonie malých řadových domků navržená opět Gropiem v polovině 20. let. V éře NDR však byly téměř všechny nevkusně přestavěny, původní podobu si zachovaly jen tři, včetně ústřední budovy.

Psáno pro Neviditelného psa Foto Zdeněk Lukeš