Z nového muzea umění ve Švýcarsku vystupuje část původní nádražní budovy jako připomínka charakteru místa
Muzeum výtvarných umění MCB-A ve švýcarském Lausanne hledalo dlouhá léta vhodný pozemek pro stavbu nové budovy. Záměr umístit muzeum přímo na břeh Ženevského jezera, které město omývá z jihu, v referendu odmítli místní obyvatelé - nakonec se tak rozhodlo využít industriální areál nedaleko hlavního nádraží. Vítězný architektonický návrh španělského studia Barozzi Veiga počítal s demolicí většiny stávající nádražní budovy, její část ale integroval do hmoty nového muzea, aby nedošlo k popření paměti místa. Muzeum se návštěvníkům otevřelo v říjnu roku 2019.
Anna Kozáková , 31. 12. 2019
V roce 2010 proběhla v západošvýcarském městě Lausanne architektonicko-urbanistická soutěž na nové prostory pro kantonální Muzeum výtvarných umění MCB-A. Původně se uvažovalo nad výstavbou muzea přímo na břehu Ženevského jezera – to ale v referendu místní obyvatelé zamítli. Celé město se přitom k jezeru jakoby otáčí zády. „Jde svým způsobem o druh skromnosti ze strany obyvatel kantonu Vaud. Na všechno příliš krásné se pohlíží jako na podezřelé. Vychází to z místního protestantismu,“ cituje server Architectural record ředitele muzea MCB-A Bernarda Fibichera. Podobné důvody vedly podle Fibichera také k tomu, že předsedou poroty soutěže byl zvolen David Chipperfield – jako záruka toho, že vyhraje funkční muzeum a nikoli pouze nablýskaná budova.
Více k tématu
Pro výstavbu muzea byl nakonec určen pozemek hned vedle hlavního nádraží, kde se nacházela bývalá nádražní hala o rozloze 12 500 metrů čtverečních. Místo se nachází v těsné blízkosti centra a navíc bylo delší dobu nevyužívané. Celý pozemek byl nicméně pro muzeum MCB-A příliš veliký, architekti proto měli navrhnout masterplan rozvoje celého území vedle muzea, kde již nyní probíhá výstavba dalšího muzea podle návrhu portugalské architektonické kanceláře Aires Mateus, která obsáhne další dvě místní muzejní instituce – Muzeum současného designu a užitého umění MUDAC a Muzeum fotografie Musée de l’Elysée.
Původní nádražní budova vykazovala historické hodnoty a soutěžícím tak bylo doporučováno ji zachovat, zároveň ale měli možnost ji zbourat. Většina návrhů počítala s vložením muzejního provozu přímo do této budovy. Barcelonští architekti Fabrizio Barozzi a Alberto Veiga ale přišli s projektem, který většinu staré budovy likvidoval a nahrazoval ji novostavbou. Důvodem bylo přinést kvalitní stavbu, která by odpovídala náročným švýcarským standardům pro muzejní budovy a zároveň poskytnout dostatek místa pro druhou budovu.
Architekti zvolili pro galerii praktickou, velmi jednoduchou betonovou monolitickou hmotu obdélníkového tvaru, která kopíruje půdorys stávající nádražní haly. Jednou z hlavních myšlenek autorů bylo také zachování určitých fragmentů původní stavby. Striktní geometrii a řád proto doplňují zachovalé nebo znovu užité prvky předešlé zástavby. Z budovy tak vystupuje zachovalá část původní haly, která dominuje jižní fasádě. V interiéru zastoupila funkci hlavního foyer spojujícího všechny programy budovy.
Pravidelné dispozice a strohý interiér změkčují klenby, jejichž hlavní funkcí je roznést zatížení vzniklé velkými rozpony nosných konstrukcí. Slouží ale také jako připomínka původní zástavby. Stejný důvod má i materiálové řešení. Fasádu pokrývají cihly usazené na betonové konstrukci, které tak odkazují na industriální historii okolí a dodává celému objektu jemnou texturu.
Dlouhá jižní strana muzea běží rovnoběžně s kolejemi a kromě vybíhajícího segmentu je naprosto slepá – z několik důvodů. Prvním je ochrana interiéru od velkého hluku a prachu z projíždějících vlaků, druhým pak ochrana interiéru před nekontrolovatelných svitem slunce které brání správné funkci umělého muzejního osvětlení exponátů. Severní fasáda se otvírá do budoucího náměstí a je z větší části prosklená. Tvoří ji rastr vertikálních cihelných stěn. Slouží jako estetický prvek, jejich hlavním úkolem je ale chránit okenní otvory před sluncem v letních obdobích. Celé horní podlaží osvětlují pilová střecha, která zajištuje měkký rozptyl světla a zároveň opět odkazuje na industriální charakter místa.
Parter muzea architekti navrhli jako rozšířené náměstí sloužící k pořádání různých kulturních a společenských akcí. Nachází se zde kavárna, knihkupectví a sál. Materiálová sjednocenost a celková jednoduchost a čistota interiéru odpovídá funkci budovy a svým výrazem dává vyniknout vystavených exponátům.
Realizace představuje odvážný způsob tvorby nového prostředí splňujícího současné požadavky při zachování paměti místa. Stavba se vyrovnává s prostředím a všemi omezeními, zároveň na ně ale reaguje hned několika způsoby. Řešení budovy také počítá s budoucím provozem prostoru před vstupem, který se stane živou kulturní piazzettou.
Tento článek vznikl za podpory společnosti Českomoravský beton v rámci popularizace tématu "Beton v architektuře".
Českomoravský beton, a. s., je holdingovou společností, která prostřednictvím vlastních betonáren a dceřiných společností dodává transportbeton v široké škále pevnostních tříd a druhů na území České republiky a Slovenska. Skupina, jejíž vznik spadá do počátku 90. let minulého století, v současné době provozuje 85 nově postavených nebo zrekonstruovaných betonáren, které mají zavedený systém managementu kvality, systém managementu hospodaření s energií a splňují nejpřísnější ekologická kritéria. Celá skupina – holdingová společnost a její dceřiné společnosti, historicky označované ve svém názvu TBG – vystupuje na trhu ČR pod jednou společnou obchodní značkou Českomoravský beton.
- Země: Švýcarsko
- Město: Lausanne
- Datum projektu: 2011
- Realizace: 2019
