Vítr, písek a hvězdy

Co táhne člověka do nejsušších míst na naší planetě daleko od civilizace? Odpověď je celkem jednoduchá: důvodem je hora v chilské poušti Atacama, 2 600 m vysoká Cerro Paranal ležící 120 km jižně od pobřežního města Antofagasta (obr. 1 a 2).

ESO (European Southern Observatory), evropská organizace pro studium jižní hemisféry, vybrala po ročním hledání Cerro Paranal jako vhodné místo k uskutečnění ambiciózního vědeckého projektu – výstavbě a provozování v současnosti nejvýkonnějšího pozemního teleskopu úrovně Very Large Telescope (VLT).

Centrum sestává ze čtyř identických velkých teleskopů s průměrem antény 8 m. Obrazy složené kombinací z jejich záběrů umožňují sledovat vesmír do zatím nepoznané hloubky a šíře.

Ačkoliv je místo úžasné pro sledování hvězd, stálý vítr podél pacifického pobřeží vytváří mikroklima bránící mrakům zahalovat vrcholy hor, není to pohostinné místo pro delší pobyt. Od roku 1991, kdy byla instalace VLT na Cerro Paranal dokončena, žili pracovníci technické obsluhy těchto zařízení a vědecký personál po dobu svého pobytu na astronomické observatoři v extrémních klimatických podmínkách, intenzivní sluneční svit 365 dnů v roce, extremně suchý vzduch (hodnoty odpovídají polohám ve dvojnásobné výšce okolo 5 000 m n. m.), stálá vysoká rychlost větru, velké rozdíly teplot mezi dnem a nocí a nebezpečí zemětřesení, v osadě vystavěné ze staveništních (unimo) buněk daleko od civilizace, kde by si mohli mezi náročnými pracovními směnami přiměřeně odpočinout a relaxovat. Brzy bylo jasné, že kromě výstavby špičkové vědecké technologie musí ESO rovněž počítat s vybudováním odpovídajícího zázemí pro techniky, vědce a administrativní personál ve vzdálenosti cca 2,5 km od teleskopů.

Normálně by v takových extrémních podmínkách byla požadována nějaká čistě užitková praktická stavba. Být astronomem je však nesmírně náročné povolání vyžadující po dlouhou dobu plné soustředění a pozornost, proto ESO žádalo místo, kde by si lidé mohli odpočinout a obnovit své síly zcela mimo svět pokročilých technologií a elektronických přístrojů.

Vypsanou mezinárodní architektonickou soutěž na návrh hotelového a administrativního komplexu vyhrál v roce 1998 mnichovský architektonický ateliér Auer Weber Assoziierte.

Úvahy nad návrhem centra se koncentrovaly následně do základní otázky: jaký druh ochrany nabídnout lidem žijícím v tak nehostinném prostředí? Myšlenka „kultivace rozdílu“ – k zmírnění extrémních klimatických podmínek panujících v okolí budovy vytvořit uvnitř klima oázy pro pohodlí těch, kdo zde pobývají – vedla architekty k velmi jednoduchému a snadno pochopitelnému řešení. Vytvořili oázu, která se snaží navázat symbolický vztah s okolním prostředím.

Integrace stavby do okolního prostředí bylo dosaženo jejím částečným zahloubením do země a použitím pigmenty zbarveného betonu. Červeno- -hnědá barva betonu odpovídá okolnímu terénu a tvar stavby jako umělé opěrné zdi, či malé přehrady nijak neruší úžasný výhled na horizont směrem k Tichému oceánu. Hotel svým usazením v mělkém horském sedle vytváří vizuální kontrast bílému komplexu teleskopů na vrcholu Cerro Paranal.

Jednoduchá betonová konstrukce hotelu s plochou střechou je z dálky nad horizontem sotva viditelná, pouze bílá kruhová kopule s ocelovou podpůrnou konstrukcí průměru 35 m zvedající se nad centrálním prostorem hotelu se zahradou a bazénem tvoří formální protipól obrovským konkávním zrcadlům.

Hmota betonu má pozitivní vliv na prostředí ve vnitřních prostorách, protože zmírňuje velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, které jsou v tomto místě běžné. Během slunného dne zastiňuje tmavý beton interiér, akumuluje do sebe teplo ze slunečních paprsků a umožňuje udržet uvnitř příjemné chladno. Jen měkké večerní a ranní paprsky pronikají nízkými okny hluboko do interiérů. Naopak v noci se zachycené teplo z betonu pozvolna uvolňuje a prohřívá vnitřní prostory. Dodatečné chlazení a vytápění je tím minimalizováno. Jinými slovy, poměrně uzavřená tmavá betonová fasáda slouží jako obrovský termální kolektor a zásobárna tepelné energie (obr. 12 a 13).

Kultivace rozdílů/kultivace kontrastů byl pro návrh velmi těžký úkol – 365 dnů ostrého slunečního svitu bylo skutečně zásadní otázkou z pohledu přiměřeného přistínění. Vedle otázek kvality přirozeného denního světla uvnitř budovy bylo stejně tak obtížným úkolem zajistit budovu proti úniku umělého osvětlení do vnějšího prostoru během večera a noci (ochrana proti světelnému znečištění), neboť vysoce citlivé aparatury teleskopů potřebují ke své činnosti úplnou tmu. Podle generálního ředitele ESO i světlo 100W žárovky jim škodí.

Hotel Area na Cerro Paranal, nebo Paranal Residencia, je čtyřpodlažní budova dramaticky napjatá mezi zvlněnými svahy kopců na poušti Atacama (obr. 4). Stavební práce začaly v roce 1998 a hotel se pro své obyvatele otevřel v lednu 2002. Byl to malý zázrak, protože Residencia je špičkový horský luxus s 10 000 m2 obytné plochy, který zahrnuje 110 pokojů, kino se 70 místy, plavecký bazén, knihovnu, pět teras a společnou jídelnu s výhledem k Tichému oceánu, 12 km vzdálenému a o 2 250 m níž než hotel.

Rozhodnutím použít pigmentem zbarvený beton na sebe vzali architekti vcelku neznámé riziko, neboť v době výstavby hotelu byly zkušenosti pouze s barvením prefabrikovaných betonových prvků, tedy s jejich výrobou ve zcela jiných podmínkách, než panovaly uprostřed horské pouště. Výsledek naštěstí nenápadně splývá s okolím, lehce skvrnitá fasáda byla přijata jako zcela přirozená, čmouhy v různých odstínech základní barvy připomínají stále se měnící stíny v okolní poušti.

Nízká, tuhá železobetonová konstrukce je navržena ve tvaru L tak, aby měla dostatečnou odolnost vůči zemětřesení, které je v nízkých hodnotách v Chile zcela běžnou součástí života, ale občas může dosáhnout i hodnot 8,5 stupně Richterovy stupnice. Z dálky vypadá také jako přirozená skalnatá plošina, z které pouštní větry sfoukaly po dlouhé době působení všechny zerodované vrstvy.

Budova je převážně podzemní, pouze jižní a západní fasády vystupují nad terén a poskytují tak z pokojů, kanceláří a restaurace nádherný výhled k Tichému oceánu. Běžné vybavení, restaurace, kanceláře, knihovna, recepce a klubovny jsou uspořádány v rohové části budovy, zatímco hotelové pokoje jsou v obou vzdálenějších křídlech.

Kruhová hala, 35 m v průměru, čtyři podlaží hluboká a zastřešená bílou kupolí, je centrem budovy s přirozeným denním světlem. Na dně haly je vysazena vegetace typická pro pouštní oázy a plavecký bazén. Vzhledem k významu tohoto prostoru pro prostředí uvnitř hotelu je zde instalováno dálkové ovládání přirozené ventilace.

Beton byl vybrán jako hlavní konstrukční materiál vylučovacím způsobem. Cihly nebo ocel byly vyloučeny vzhledem k ekonomickým a praktickým důvodům. Také požadavky na údržbu pro zajištění trvanlivosti byly vyšší. Přestože i voda se musela dovážet v kontejnerech, byl zvolen beton.

Hlavní pozornost autorů návrhu byla zaměřena na pohodlí cca stovky vědců a astronomů (z Chile i evropských zemí) na tomto odlehlém místě. Na rovné střeše hotelu dominuje 35m bílá kupole překrytá průsvitným polykarbonátem, který stíní vnitřní zahradu před dopadem ostrých slunečních paprsků. Vnitřní vlhkost se pohybuje mezi 5 až 80 % – téměř tropické klima.

„Tento projekt je trochu jiný než ty ostatní, které jsme dělali“, řekl architekt Phillip Auer a pokračoval: „Mezi pobytem v budově a venku je zde velký rozdíl a my jsme se snažili hranici mezi nimi co nejvíce změkčit. Pokud máte v tom nehostinném prostředí ještě stále noční směny, taková soběstačná oáza se určitě vyplatí.“

ZÁVĚR

V sedle postupně vyrostlo i další vybavení, tělocvična, dílny pro pravidelnou údržbu, čištění a opravy astronomických zrcadel, místní elektrárna (několik diesel agregátů zajišťujících stabilní dodávku energie pro vysoce citlivé astronomické přístroje) a mechanické dílny.

Celý komplex observatoře funguje jako „ostrov“ v poušti, kam se musí vše podstatné, jako voda, potraviny a palivo, dovážet z Antofagasty vzdálené asi 120 km na sever. Izolovanost místa je pro Paranal observatoř náročná zejména po logistické stránce, naopak podmínky pro astronomická pozorování jsou zde excelentní.

ESO hotel na Cerro Paranal tvořil atraktivní kulisu jednoho z filmů o agentu 007 Jamesi Bondovi „Quantum of Solace“. Konstrukce je ve filmu poničena výbuchem, v záběru šlo však pouze o dobře připravený model. Během přípravy článku, při komunikaci s pracovníky ESO se tito velmi pochvalně vyjadřovali o hotelu a podmínkách, které uvnitř nabízí pro odpočinek astronomů a technického personálu vysokohorské observatoře.

Redakce BETON, TKS děkuje za poskytnuté materiály architektonické kanceláři Auer Weber Assoziierte, München, ESO European Southern Observatory, München (www.eso.org) a dodavateli pigmentů do betonu společnosti Lanxess GmbH, Germany.

Připravila Jana Margoldová, redakce