Vinařství v novém domě a tradice

Vinařství navrhl v letech 2007 – 2008 architekt Tomáš Havlíček z brněnského ateliéru Létající inženýři, stavba byla dokončena v roce 2010 a nyní se připravuje její pokračování.

Když si budovu a zároveň jádro budoucího areálu prohlédneme, zjistíme, že splňuje všechny kritéria kritického regionalismu, teoretického programu ustaveného historiky architektury Alexandrem Tzonisem a Lianou Lefaivreovou a podrobně rozpracovaného americkým historikem a teoretikem architektury Kennethem Framptonem. Pojednal o tom detailně na stránkách časopisu Stavba č. 3/2011 Rostislav Švácha. Přesto bude dobré zjistit, jaký tvůrčí vklad stojí za uvedenými tezemi kritického regionalismu a co z toho je vlastně specifické pro moravské a české prostředí a naši přítomnost.

Přístup, na jehož základě projekt a konečná realizace vznikaly, má dokonce vlastní termín. Stavebník nového vinařství, Marek Vybíral, požadoval po architektovi, aby mu navrhl „výrobní, obchodní a společenský objekt s prostory pro výrobu a prodej vína, pro pořádání koštů a gastronomických seancí“ neorustikálního výrazu. Co tím měl na mysli? Architekt Tomáš Havlíček s M. Vybíralem spolupracoval již před vznikem projektu a dokonce mu navrhl v „nerustikálním“ pojetí i rodinný dům v nedaleké obci. Zakotvení stavebníka v krajině, jeho obeznámenost s architekturou a to, že pochází z vinařské rodiny, do jisté míry zaručovalo, že požadovaný koncept nemá být pouhým módním výstřelkem. Stavba měla svým „neorustikálním“ utvářením skutečně vypovídat o návaznosti na zdejší tradiční architekturu zděných a omítaných staveb a o snaze tuto tradici tvůrčím způsobem rozvíjet v tendenci formování „kultury vína“.

To je zřejmé již ve volbě místa na hranici zástavby vesnice s vlastní viniční tratí, nesoucí název Krásná hora. Původně majitel předpokládal, že půjde o rozšíření a přestavbu vinného sklepa z roku 1942, ale stav budovy to nedovolil. Zachován zůstal pouze vinný sklep a vlastní nadzemní část musela být znovu vystavěna. V přízemí tato část obsahuje vstup s recepcí a nad ní malou kancelář. Na to navazuje v zadní části stáčírna a balírna. V patře, přecházejícím do podkroví, je šatna zaměstnanců, toaleta, kuchyňka, v podkroví sál pro degustace a košty s pozoruhodně pojatým krovem a vyhlídková terasa, na opačné straně to je chambre séparé. Na stáčírnu a balírnu v přízemí navazuje tanková dvoulodní hala o rozměrech 10 x 10 metrů, situovaná do prostoru bývalého dvorku mezi sklípkem a viniční búdou. Tuto dvě stě let starou tradiční stavbu malého měřítka se nakonec stavebník rozhodl zachovat jako památku, upomínající na historii zdejší výroby vína.

Památkově cenný objekt búdy tvoří jakýsi paraván mezi novým vinařstvím a okolní zástavbou v podobě rodinných domů uplynulého půlstoletí. Búda udává měřítko nové realizaci. Přístup architekta ovšem nespočíval v opisování, nýbrž v inspiraci. Vinařství dostalo sedlové střechy, kryté místně obvyklou pálenou taškou a plechem. Obdobným detailem, odkazujícím s jistým nadhledem na pokleslejší část venkovské stavební produkce, se staly barevné luxfery, zasazené architektem v určitém rytmu do tradičně omítnutých a obílených stěn novostavby. Jak mi sdělil samotný stavebník, zprvu byl proti. Nechtěl zkrátka o luxferech ani slyšet, protože si je spojoval s pokleslým stavebnictvím 60. až 80. let. Nakonec vytrvalá snaha architekta slavila úspěch. Barevné světlo skleněných tvárnic ve zšeřelé tankové hale M. Vybírala se zvoleným řešením ve výsledku smířilo.

Zásadní je i smyslová rovina architektury. Vůně vína, charakteristická pro provozní části objektu, naplňuje i společenskou část a dotváří tak přirozený charakter stavby. Podobně se to má i se slunečním světlem, které se propisuje do interiéru jednak velkými prosklenými plochami vstupního traktu, jednak barevnými akcenty drobných luxferových štěrbin. To jsou vizuální kvality, na které navazují kvality haptické, související především s využitím dřeva zvláště v případě dřevěných podlah veřejně přístupné části nebo v konstrukci terasy.

Současný stav nepředstavují definitivní podobu vinařství. Celek by měl být ještě organickým způsobem rozvinut rozšířením zástavby směrem k průběžné hlavní ulici Starého Poddvorova, kam by se měl přesunout sklad lahví a měl by vzniknout možná i penzion, navazující na uliční zástavbu. Na drobných proměnách hmot jednotlivých částí bude navíc založen i dojem časového toku, během něhož vznikl celý složitý celek.

V čem tedy spočívá regionální rozměr této architektury? Třeba v jisté lehkosti, humoru a nadhledu, projevujících se nejen v motivických odkazech na zdejší stavební tradici, ale i v uplatněné poetice. Je to zřetelné i v poněkud starší realizaci T. Havlíčka a jeho ateliéru. Mám na mysli tzv. Šupináč, kancelářský objekt, vytvořený v letech 2005 – 2008 ze starého skladiště ve dvoře v centru Ostravy. Stavbu s dřevěnou, nepálenými cihlami vyzdívanou hrázděnou konstrukcí, opatřili autoři zcela novou fasádou z různobarevných cementopískových desek v podobě malých obdélných šupin. Příjemný vnitřní prostor tak dostal netradiční „kůži“, která tuto drobnou stavbičku výrazně a příjemně odlišila od okolní periferní zástavby, zároveň ji tomuto prostředí nezcizila, protože s nadhledem uplatnila jistý princip brikoláře, vlastní perifernímu prostředí.

Obě výše zmíněné stavby a způsob práce s lokálními prvky v podobě brikoláže různorodých prvků jsou dle mého příznačné i pro další představitele střední a začínající generace architektů, usilujících o to překonat svěrací kazajku čistě utilitárního chápání architektonického díla. Je v tom jistá podobnost s principy české grotesky, s uměleckými projevy v hudbě a výtvarném umění, reagujícími na společenský a ekonomický pragmatismus. Projevuje se v tom životní energie a humor, překonávající tíži zmíněného pragmatismu a jím devalvované existence. To nás zase oklikou přivádí k vínu chápaného nikoli pouze v intencích hospodářské komodity, nýbrž jako k součásti kulturních aspektů života, k nimž náleží i architektura.