Václavské náměstí jako dějiště politiky architektury

Architektura je utvářena svou dobou a to dnes už nikoli ve smyslu kánonu stylu. Architekturu 20. století, hlavně jeho druhé půli, zásadně ovlivňují vztahy politické moci. O to příhodnější jsou tyto otázky v českém prostředí. Donedávna jsme dělili současnou architekturu na porevoluční a předrevoluční, ale s postupujícím vývojem se toto dělení ukazuje být čím dál víc nedostačující. Stěží najdeme v Praze místo, jehož podoba by byla jako veřejný prostor více ovlivňována politickou mocí, než je Václavské náměstí. Samozřejmě výkladní skříní politické reprezentace byl a je Pražský hrad, ale ten stěží označíme za epicentrum veřejného prostoru. Václavské náměstí bylo založeno už při výstavbě Nového Města Pražského Karlem IV. a po celý zbytek středověku i novověku fungoval jako koňský trh. Náměstí tak plnila funkci shromažďování, byla dějištěm společenského života. Obrat nastal v 19. století, kdy společenský život byl umístěn za zdi příbytků, paláců a společenských prostor, jako byla divadla, taneční sály, salony atd., a náměstí a ulice se staly místem spíše falešné reprezentace. Oddělil se sektor privátní a veřejný striktní hranicí a stejně tak se oddělil prostor „uvnitř“ a „venku“. V 19. století se proměnila i podoba Václavského náměstí z ušmudlaného trhu s dobytkem na městský boulevard. Byl to právě Koňský trh, který spojoval Staré Město s rozvíjejícími se Vinohrady a Žižkovem. V 19. století vymizely i zbytky hradeb a bastionů, přesto díky nim vznikl centrem města podivný pruh volného místa, který v pozdějším urbanismu hrál velkou roli. Na Václavském náměstí se přestavoval jeden dům po druhém. Typickým příkladem může být parcela 832 (rohový dům na Václavském náměstí a v Jindřišské ulici, dnes je zde obchod H&M). V půlce 19. století zde byl upraven předešlý jednopatrový dům na městský dům o 2 patrech, kde se nacházelo mnoho obchodů včetně dnes tak pracně reminiscujících starosvětských kaváren a restaurací. Dům nesl tradiční označení U Řínských, později U Císařovských. V posledním desetiletí 19. století byla původní malebná zástavba zrušena a byl zde postaven čtyřpatrový palác – sloužící finančním účelům. Autorem nebyl nikdo jiný než pozdější hlavní pražský architekt Osvald Polívka. Dnes je palác rozdroben na mnoho bytových a komerčních jednotek. Svou zlatou éru zažilo Václavské náměstí na přelomu 19. a 20. století, kdy se stalo velkoměstským boulevardem, jak bylo plánováno. Byla sem umístěna tramvajová dráha, vysoké moderní domy lemovaly vzrostlé stromy, byly zde luxusní obchody. Předobrazem k této podobě byla barcelonská Las Ramblas a především pařížská Champs-Elysées. Champs-Elysées je jedním z nejstarších obchodních boulevardů v Evropě, nakupovala tu Kateřina Medicejská i Marie Antoinetta. Po druhé světové válce, s nástupem komunismu, bylo Václavské náměstí trnem v oku. Bylo symbolem buržoasní a kapitalistické podoby veřejného prostoru a bylo místem ke shromažďování a vůbec „měšťanským manýrům“. Proto bylo koncem 60. let urbanisticky rozdrobeno, byly sem umístěny stánky, prostor rozbíjela parkující i projíždějící auta. V letech 1973-1980 rozbila prostor Václavského náměstí definitivně výstavba Magistrály, která přesně kopírovala dřívější hradby. Hradby způsobily volný pruh, relativně nezastavěný prostor bez vztahů a identity, kudy bylo možné nejbrutálnější zásah do centra Prahy vést. Nenajdeme v Evropě jinou metropoli, kde by tak blízko historického centra vedla spojnice mezi jinými evropskými metropolemi – Vídní a Berlínem. Při této příležitosti byly odsud odvedeny tramvaje, poslední funkční jednotka, která dělala náměstí náměstím. Již v době krátce po revoluci byly myšlenky obnovit duch Václavského náměstí a odstranit odtud především hlubokou a stále nezhojenou jizvu Magistrály. Např. v brožuře k Václavskému náměstí, vydané paní Dagmar Havlovou a Lucernou v roce 1996, se nachází jak urbanistické studie, tak představy dětí a obyvatel Prahy o podobě a budoucnosti Václavského náměstí. Teprve až v roce 2006 dospěly tyto představy reálné podoby a ještě několik let poté bude trvat, než se přikročí k realizaci. Na Václavské náměstí se vrátí tramvajové linky, pravidelná zeleň, odvedou se odsud parkovací místa, bude opět kompaktním a jednolitým prostorem. V roce 2008 se přidal plán zavést magistrálu pod zem a Václavské náměstí tak opět povede odněkud někam. Jemu vévodící Národní muzeum se po dlouhých desetiletích stane jeho nedílnou součástí.