V prosinci se Oscar Niemeyer dožije sta let

V intervieuw pro časopis Express v roce 2000 mluvil o svém francouzském pobytu: „Po nastolení diktatury jsem odjel ze země, abych pracoval ve Francii, kde jsem měl podporu de Gaulla. Také jsem projektoval d Alžírsku a v Italiii. Přivezl jsem mojí architekturu do Evropy a díky tomu se stala známější. V Brazilii mne chtěli umlčet, ale v Evropě jsem měl to štěstí, že jsem mohl předvést svoji práci.“ Oscar Niemeyer prožil ve Francii téměř 15 let, mezi roky 1965 – 1980 a postavil tu několik objektů. PAŘÍŽ, SÍDLO KOMUNISTICKÉ STRANY FRANCIE (PCF)

Nejdostupnější a nejzajímavější z jeho francouzských realizací je beze sporu sídlo francouzské komunistické strany v pařížském 19. okrsku. Je to jedna z budov, kterou má Oscar Niemeyer sám nejraději. Úvodní projekt budovy provedl zdarma během několika dnů v roce 1965, ale stavba byla dokončena až v roce 1980, i když byl projekt maximálně zjednodušen tak, aby odpovídal finančním možnostem PCF. Podle architektových slov „je nejdůležitější volné prostranství, které zůstalo zachováno“. Jednoduchá, nápaditá a nezvyklá architektura, která měla vyjadřovat ducha PCF. Z ptačí perspektivy nadšenci dokonce vidí symbol „srp a kladivo“. Bez obav se dá říci, že se jedná o projekt skutečně netypický, zcela mimo běžnou architekturu své doby. Na trochu sklonitém trojúhelníkovém pozemku umístil Niemeyer hlavní budovu s odstupem od ulice, rozšířil tím perspektivu a skryl neestetické pozadí. Křivky hlavní budovy, charakteristické pro jeho architekturu, se váží na okolní budovy. Zavěšenou hladkou fasádu navrhl známý francouzský inženýr Jean Prouvé. Ve vyšších podlažích dodává zcela prosklená fasáda kancelářím přírodní osvětlení a horní terasa poskytuje krásnou vyhlídku. V popředí se vynořuje z trávníku neskutečný taliř, který přikrývá hlavní sál. Celek je propojen systémem schodišť a nakloněných ramp, který dovoluje snadný přístup do hlavní velké podzemní haly. Klidný prostor se zakřivenými zdmi a podlahami je určen pro výstavy, přednášky a konference. Zpola ponořená hermetická kupole hlavní zasedací síně je přístupná v podzemním podlaží z velké haly nakloněnými dveřmi jako do vesmírné loďi. Svatyně ústředního výboru dělá dojem obrovské Alibabovy jeskyně, vyložené tisíci hliníkových lamel, které skrývají osvětlení. Stoupající a klesající podlaha celkem intimních interiérů se slabým osvětlením odpovídá křivkám stěn. Zelený koberec dodává pocit trávníku, připomíná přírodní prostředí nepravidelného terénu. Barvy interiérů jsou poplatny 70. letům a jsou snad jedinou „módní“ připomínkou v Niemeyerově tvorbě. Pro Niemeyera se jednalo „o dílo, které bude ve městě přitahovat turisty. Budova nových, jednoduchých forem bez luxusních a zbytečných doplňků: dům pracujícího člověka. ... Vzpomínám si, že po inauguraci v roce 1980 mi bývalý sekretář strany Waldeck Rochet telefonoval, abych mu dovolil, aby si do své kanceláře mohl přestěhovat starý stůl, který ho doprovázel celý život. Jaká zdvořilost... Nikdy nikdo tolik nerespektoval mojí práci.“ Komunistická strana Francie zažívá v současnosti těžké chvíle, jak po politické tak po finanční stránce. Její pokladník se nicméně vyjádřil, že nehodlají prodat prestižní sídlo, zapsané na seznamu kulturních památek. Situaci zatím řeší pronájmem některých částí kancelářské budovy. Nicméně na př. zapůjčení neobvyklých prostor a kupole ústředního výboru pro módní přehlídku Prada vyvolalo mnohá rozhořčení členů strany. Aby se naopak nevystrašili nájemníci, budova byla přejmenována na „Prostory Niemeyer“. Takže alespoň někdy kultura vítězí nad politikou. BOBIGNY

Dnes také památkově chráněná Burza práce v lidovém pařížském předměstí Bobigny pochází z let 1974-1978. „Hledal jsem architektonické překvapení, formální kontrasty, nutné pro dobrou architekturu, dobře využitou techniku, jednoduchou a úspornou v pracovním objektu a volnou a lyrickou pro velký sál“. Nápadná budova, postavená na malém pozemku v blízkosti sociálního bydlení, podléhala výškovému omezení. Niemeyer tam použil podobný princip jako v Paříži, t. zn. že velký sál o 800 místech umístil do částečného podzemí. Svojí čistou abstraktní křivkou představuje betonová skořepina velkého sálu skutečný městský symbol. Kontrastuje s přísnou čtyřpodlažní budovou kanceláří se zavěšenou fasádou a bílými betonovými stojkami. LE HAVRE

Z ostatních Niemeyerových francouzských realizací je možno se ještě zmínit o Kulturním centru, přezdívaným „Le Volcan“ (1972 - 1982) v Le Havre v západní Francii. Mělo pokračovat v modernistické tradici po válce vybudovaného města, ale z počátku se zdála tato betonová skulptura těžko slučitelná s odměřenou architekturou Augusta Perreta. Niemeyer se sice podřídil pravoúhlému městskému plánu, ale nechal tam vyrůst dvě sopky. Mezi úrovní ulice a nižším nádvořím rozvinul svoji charakteristickou architekturu: jednoduché silné tvary, křivky a obliny, rampy a schodiště, které spojují obě podlaží To vše v bíle natřeném železobetonu. Novější návrhy Oscara Niemayera na okraji Paříže se realizovaly již ve spolupráci s francouzskými ateliéry, kdy letitý mistr se omezil na několik základních skic (sídlo novin „l´Humanité“ na předměstí Saint.Denis (1989) a kancelářské budovy banky Société Générale ve Fontenay-sous-Bois).