V pánském stylu

„Pátral jsem, jak je stodola stará, až jsem ji objevil v publikaci o starých pohlednicích. Na stodole je kříž s letopočtem 1910, ale protože patřila k obytnému stavení z roku 1857, může být i starší.“ Tak začal své vyprávění majitel objektu. Proč si lidé pořizují zdevastovaná hospodářská stavení s prohnilými krovy? „Vždycky jsem po stodole toužil,“ vysvětluje Vladimír, který je sám absolventem Fakulty architektury Vysoké školy technické v Bratislavě a zároveň vede vlastní projekční ateliér Lavrík Architekt – yrsu4. Ten se mimo jiné věnuje urbanismu menších lokalit, ale také architektuře a interiérům. Podle jeho projektů se realizuje výstavba rodinných domků (dřevostavby) ve středních a severních Čechách. Teď se podílel na svém vlastním. „Zajímal jsem se o výtvarné umění, hrál si se sklem a železem. Po sedmileté přestávce, kdy jsem byl spíše úředník než výtvarník, se k tomu chci vrátit. Potřebuji ateliér, a stodola je pro tenhle účel ideální,“ dodává.DOMÁCÍ VÁLKAOd počátku tedy bylo jasné, proč právě stodola a čemu bude sloužit, ale chyběla konkrétní podoba. Vladimírova manželka měla vlastní představu: prostor přepažit zdí – v jedné polovině vybudovat domek, v druhé ateliér. Vladimír se ale obrátil na ateliér Borchardt & Partner, který se specializuje na ekologické stavby a citlivé rekonstrukce starých domů. Když pak manželka viděla první skicy, vypukla malá „domácí válka“. Manžel byl návrhem nadšen a jednoznačně s ním souhlasil, jeho žena byla naopak zděšená a zásadně proti. Návrh řešení prostoru uvnitř stodoly byl totiž velmi netradiční: architekti přišli s nápadem vložit do něj 25 x 12 metrů velké moduly – obytné kostky, které působily jako obrovské kusy nábytku.„Vyšli jsme ze své ověřené zásady, že rekonstruovat starý dům znamená akceptovat jeho dochovaný stav, a přitom do něho vnést současný pohled na bydlení. K tomu je zapotřebí se nebát – strach nesmí mít ani architekt, ani investor. Konečnou individuální podobu domu musejí hledat oba společně. Chtěli jsme, aby výsledek byl v harmonické jednotě, kde jednotlivé prvky zapadají jeden do druhého a vzájemně spolupracují,“ říká architektka Edith Borchardt. V manželském sporu o podobu stodoly nakonec zvítězil Vladimír. Konečný výsledek, jak jej je možné vidět dnes, naprosto odpovídá původnímu záměru. Zásluhu na tom má jednak otevřenost a neotřelost majitelových nápadů, koncept dvojice architektů i práce ateliéru Lavrík Architekt – yrsu4, který projekt zpracoval, realizoval a vybavil interiér. Vzniklo dílo budící zaslouženou pozornost, které je důkazem, že důležitější než závratné investice je nápad.CESTY PRO SVĚTLOVelký problém přestavby se často týká nedostatku světla a způsobu, jak jej dostat do hospodářské budovy takřka bez oken. „Zastáváme názor, že není dobré budovat nový vikýř nebo střešní okna, protože zásadním způsobem změní vzhled domu,“ argumentuje architekt Jürgen Wisniewski. „Raději jsme využili původní dvoukřídlá vrata na západní straně, která stačilo prosklít. Na stejné straně domu bývala vrata, která se kdysi nechala zazdít. Cihly jsme vybourali a otvor zasklili,“ pokračuje architekt.Horní světlo proudí dovnitř průhlednými plochami ve střeše z pálených tašek. „Stodolové střechy často bývaly vytvořené z barevně odlišných tašek. Neudělali jsme nic jiného, než co se dělávalo kdysi. Jen místo černých nebo bílých tašek jsme použili tašky prosvětlovací. Jsou z plastu, sklo nepřichází v úvahu, protože by za slunečného dne vznikal lupový efekt,“ vysvětluje Jürgen Wisniewski. Prosvětlovací trik přináší několikanásobný užitek. Uvnitř prostoru je tolik světla, že se přes den nemusí vůbec svítit. Také majitele vyzdvihují fakt, že vidět ranní slunce proudící střechou je opravdu zážitek. Naopak večer se střechou line „aura“ směrem k tmavomodrému nebi. „Stojí to za podívanou,“ shodují se manželé.POKOJE JAKO NÁBYTEKNa 300 metrech čtverečních je několik obytných „kostek“, které chrání obyvatele před větrem a deštěm. Dvě stojí na nohách: koupelna na čtyřiceticentimetrových, obytná kostka je pak sto dvacet centimetrů nad úrovní podlahy. Obě připomínají obrovské židle. „Aby bylo na první pohled jasné, co je v domě původní a co nové. Nohy kubusy odlehčují, zdůrazňují jejich design,“ vysvětluje ing. arch. Vladimír Lavrík. KOSTKA KE KOSTCE„Očistná kostka“ (240 x 240 cm) je dvouplášťová. V ní je WC, sprchový kout, umyvadlo a bojler. Odtoky a přítoky jsou v kanálku vykopaném v podlaze (stejné jsou po vnitřním obvodu celé stodoly), kde je uloženo potrubí a elektroinstalace. Kanálky jsou zasypané říčními oblázky, aby potrubí nebylo vidět, ale bylo snadno přístupné.„Teplá kostka“ (360 x 480 cm) by si zasloužila název obývací nebo, ale mohla by se jmenovat i čítárna. Pro případ chladnějších dnů či večerů jsou v ní kamínka. Tato kostka má nestejnoměrně umístěná okna různých velkostí. „To aby z ní byl výhled do domu, i do krajiny. Když se otevřou vjezdová vrata, je vidět z pohovky na kilometry daleko,“ vysvětluje inženýr Lavrík.“ Denního světla je v tomto „pokoji“ dost i díky makralonovému stropu, který jej propouští dostatek.„Dílenská kostka“ není uzavřená jako dvě předchozí. Má strop (na něm je skladové patro), ale chybějí dvě protilehlé bočnice, aby zůstal volný průchod ke strojům. Také „kostka kuchyňská“ není podobně jako dílna zcela uzavřená. Má pět stěn, šestá chybí, aby do kuchyně šlo světlo zasklenými vraty. Kuchyňská linka a sporák jsou od jídelny odděleny stěnou s průzorem, aby kuchař nebyl zcela vyčleněn ze společnosti.Nad kuchyní je „kostka spací“, jejíž celé vybavení se skládá z postele a stolku. Na rozlehlém lůžku se vyspí manželé se šestiletým synem. Až chlapec povyroste, přijde na řadu dobudování dětské ložnice. Zatím se jí říká galerie. Díky makrolonovým stěnám je tu ideální světlo. Zde Vladimír pořádá výstavy svým přátelům výtvarníkům – jen tak pro potěšení. „A jako důvod k oslavám,“ dodává manželka.Ve stadiu nápadu je zatím kostka-observatoř. „Chtěl bych ji postavit v koutě, kde je dílna. Měla by být zasahovat do střechy, abych mohl pozorovat v noci hvězdy,“ vysvětluje majitel a dodává: „Dalekohled už mám.“Architekti a majitel„Přistupujeme k rekonstrukcím starých domů tak, že vždy akceptujeme jejich dochovaný stav, ale zároveň se na jejich budoucí podobu díváme současným pohledem na bydlení. Nemá smysl kupovat starý dům s vizí, že z něj vybudujete dům nový. To je lepší začít stavět od základů,“ nastiňují svůj přístup Edith Borchardt a Jürgen Wisniewski. „Stodola zůstala stodolou, ale každému je ihned po příchodu jasné, co je tu původní a co nové,“ doplňuje ing. arch. Vladimír Lavrík z ateliéru Lavrík Architekt – yrsu4.Psáno pro časopis DOMOVV pánském stylu | Nestárnoucí bydlení | V čem se vykoupete? | Lázeň ve skle? Plastu? Litině? | Rohové vany | Obdélníková vana | Do prostoru | Jaký sprchový kout? | Vana a sprcha v jednom | Postel – ani vysoká ani nízká | Seďte aktivně – houpejte se! | Postýlka pro miminko | Ve svitu svící | Trnitá cesta k hypotéce | Co nového v hypotékách? | Dům ze tří klínů | Vjezdové brány a garážová vrata | Údržba podlah od | Chytré a ohleduplné domy | Zelený svět kapradí | Designový loft