V centru pozornosti knihovna v Hradci Králové

Takovým případem byla samozřejmě medializovaná a diskutovaná knihovna Jana Kaplického, k jejímuž plánu vyšla reprezentativní publikace; resp. reprezentativní dost na to, že se jedná o nerealizovanou stavbu. Takový zájem široké veřejnosti vyvstal v současné architektuře snad jen kolem Milunićova a Gehryho Tančícího domu před necelými patnácti lety. O reprezentativní publikaci, výstavě či televizních pořadech tehdy nemohla být řeč, architektura jako taková tehdy v podstatě neexistovala. Scéna oboru se vzpamatovávala po klinické smrti normalizační výstavby, formována protichůdnými tlaky soukromé, veřejné a politické sféry.

Že Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové bude zásadní stavbou v nejsoudobějším vývoji architektury města a bude milníkem ve výše popsané architektonické situaci, která samozřejmě postihla i Hradec Králové. Od tohoto milníku se bude moci město sebevědomě honosit dávno ztraceným titulem salonu republiky.   Není proto divu, že k otevření Studijní a vědecké knihovny vyšla honosná publikace, stejně jako vyšla třeba k otevření Národního divadla.   Stavbu projektoval ateliér Projektil a v době tříleté stavby doznala koncepce mnoha změn, které nebyly nutně negativní. Především šlo o cihlově červený obklad, který byl později redukován na červený nátěr, od něhož bylo později upuštěno úplně. Budova se nachází v sousedství dvou cihlově červených budov Univerzity HK, je kontrapunktem k cihlově červené koželužské škole Josefa Gočára a zrcadlí se přes řeku s chrámem sv. Ducha, opět cihlově červeným. Červené cihly mají v architektonické produkci ve městě velmi silnou tradici, pěstovanou ne menšími jmény, jakými byli Gočár s Kotěrou, ale všeho moc škodí. Výsledkem je tedy pohledový beton, podtrhující minimalismus, nemáme před sebou další červený monument, ale na první pohled nenápadný doplněk.   Publikaci editoval Pavel Doucek. Pojímá knihovnu především jako zhmotnění knihovnických vizí několika generací. Dějinám knihovnictví v HK se kniha stručně věnuje v úvodu. V úvodní části se samozřejmě vypisují a hrdě komentují společenské a politické autority, což je zřejmě už asi daň doby. Architekt Roman Brychta píše o urbanistických vztazích knihovny, které jsou právě v Hradci Králové a právě při umístění stavby do relativního centra města zásadní. Publikace si všímá i detailů: autorka Martina Novotná se vyjadřuje o svých nástěnných malbách v knihovně. Předseda PEN klubu Jiří Dědeček se zamýšlí nad magikou písmena X, do nějž je tvar budovy stylizován. Ing. Petr Kniha z projekční kanceláře DELTAPLAN s. r. o. stručně komentuje jednotlivé části objektu (izolace, podlahy, okna, dveře, parkoviště) a proces jejich realizace. Nechybí ani data o energetické náročnosti stavby – imperativ „zelené architektury“, ač sebevíc prázdné kategorie, se vkrádá i do prezentace objektu. Nechybí ani bibliografický soupis mediálních zmínek o novostavbě knihovny, sahající až do roku 1997. Závěr knihy je věnován obrazové dokumentaci průběhu stavby. Není nutno dodávat, že publikace je přeplněna reprezentativními fotografiemi autorů Ladislava Chatrného a Roberta Spousty. 

Reprezentativní publikace k výstavbě podobných staveb jsou určitě pokrokem v prezentaci architektury nejnovější. Populární žánr je samozřejmě podmínkou, ale mohl by být přeci jen zpracováván většími odborníky, aby tato publikace nebyla jen reprezentativním dárkem zahraničním návštěvám města, ale skutečným základem pro pozdější zkoumání a hodnocení budovy knihovny a jejího místa v současné architektuře, které jistě nebude bezvýznamné.