Urbanita 86

Malovaná architektura V roce 1985 byla ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy realizována výstava Technického magazínu „Malovaná architektura – fantazie, skici, návrhy architektů“ a jednalo se již o třetí podobný projekt. Představovala vize architektů např. Jaroslava Koska, Jana Šmejkala, Ivana Hnízdila, Petra Drexlera aj. Architekti se zabývali drobnými i pompézními urbanistickými studiemi a je patrná snaha o navrácení se k původní, historické podobě urbanismu. Pánové oživují renesanční vize ideálního města a jejich aktualizaci pro soudobou bezútěšnou situaci. Najdeme zde neo-konstruktivistické vlivy, které pak byly realizovány na mnoha veřejných stavbách v 90. letech (třeba nesmyslné uspořádání nadzemní části stanice Ládví atd.). Architekti se zabývají výtvarnou kompozicí veřejného prostoru, tedy něčím, co do té doby Stavoprojekt neřešil a stavěl jednu panelovou králíkárnu za druhou a všechna sídliště vypadala stejně. Některá měla urbanistické kvality vyšší (sídliště Ládví), jiná nižší (sídliště Chodov, Jižní Město…), ale těmto architektonickým vizím šlo o nabídnutí úplně jiné alternativy. Představují stavby menší, zcela nové pojímání i malých urbánních jednotek (výsadba stromů v urbánním prostoru) a nabídli barevnost. Tyto snahy o realizaci úplné alternativy měly v 90. letech pak spíše tragičtější následky – katalogové broskvové a tyrkysové domky, masivní přebarvování sídlišť atd. Projekty kolem Urbanity byly prvním nabídnutím alternativy, ale v perspektivě trvání socialismu „na věčné časy“ měly být od začátku příspěvky teoretickými. Zcela převratné je položení otázky: Tak se nám sice za poslední desetiletí několikanásobně rozrostl městský prostor, ale víme si s ním rady? Jak v něm máme žít? Sociální aspekt Ve stejném roce, 1985, vyšel v Technickém magazínu článek sociologa Jiřího Musila o sociálním aspektu vývoje městského prostoru. Ptá se po nerovnoměrnosti vývoje měst a vznikání rozdílů. Rozdílů mezi sférami života, generacemi i společenskými skupinami, vrstvami, a to bez socialistické rétoriky, ale zcela reálně. Jak budeme v koncentrovaných městech žít? Co si už v roce 1985 profesor Musil pokládal za otázku, tedy co bude teď po konci extenzivního růstu měst, nastal-li, bychom se měli ptát o to intenzivněji dnes a hlavně urychleně hledat odpověď. Po dlouhé době se Musil snaží město vidět jako celek, jako celek konstatovat jeho charakter, stav, obraz, a jako celek diagnostikovat jeho perspektivy. Zaměřuje se spíše na průmyslové aglomerace, jako už tehdy problematická místa; na Prahu jakožto epicentrum srážky nového a starého dojde později. Pro budoucnost Musil doporučuje větší rozmanitost výstavby, rozvoj přilehlých a ekologicky vhodnějších měst při největších aglomeracích, lepší využití krajinných prvků a zohledňování přirozeného sociálního vývoje. Uhlazenost, zdvořilost Urbanita je překládána ve Slovníku spisovného jazyka českého a hlavně v materiálech projektu Urbanita 86 jako uhlazenost, zdvořilost, urbánnost. Za tímto projektem stojí opět Technický magazín, který na začátku roku 1986 vypsal mezi odbornou veřejností soutěž o formulování a artikulování významu slova urbanita. Sešly se návrhy, snažící se změnit, zpříjemnit a zabydlet už postavené městské zóny. Sešly se snahy využít mrtvé plochy mezi mrtvými paneláky, vhodnými detailními úpravami zpraktičnit a esteticky pozvednout už tehdy se rozpadající sídliště a proměnit je na příjemné místo k životu, aby nesloužily jen jako noclehárna pro pracující. Architekti zde volají po větší vybavenosti sídlišť, po jejich zútulnění, zpřehlednění, individualizaci a větší nezávislosti. Sídliště by mělo tvořit kompaktnější urbánní jednotku. Tak se má dít na změně celkového pojetí, ale i detaily: oživení městského prostoru uměleckými díly, uměním živým, hravým, ne mrtvými a studenými nenáviděnými sochami tyranů a diktátorů, anonymních martyrů či tupě zírajících těžkopádných vzorů ideálního slévače, vojáka, matky. A dál? Na svou dobu byl projekt Urbanita a vůbec související aktivity Technického magazínu a dalších osvícených autorit ve světě architektury bomba. Nyní se nacházíme na konci porevoluční euforie, na konci doby, kdy zmatek, kýč a bezkoncepčnost mohou být tolerovány a historicky ospravedlněny. A je třeba si položit otázku: Co s tím městským prostorem budeme dělat dál? Na oživení sídlišť se zapomíná, resp. nikdo se nad sídlištěm dnes nezastaví jako nad urbánním celkem. Předsedové družstev, bývalé uklizečky či lampasáci, nevidí za domovní dveře svého vchodu a ustaraní obyvatelé nemají čas na přemýšlení, jak své okolí zkultivovat. Architekti se zaprodávají developerským společnostem nebo řeší své malé a prestižní zakázky. Kategorie urbanismu zůstává v ceně Grand prix architektů již několik let neobsazena. Jinými slovy moc jsme se nepohnuli. Co si s tím městem tedy jenom počneme? Použité materiály: Rešerše Centre for Central European Architecture