Úchvatně šedivá. Ale nesmí foukat

Před pracovnou pedagoga sedí dvě studentky a čekají na zkoušku. Ještě že jich není víc, jsou tady jen tři sedátka. Nová budova Fakulty humanitních studií UK má některé praktické vady - nechybí tu jen židle, ale taky třeba kusy fasády. Má ale také výrazné přednosti: je to budova navržená pro setkávání a komunikaci. A je to také budova úchvatně šedivá.

Rovnou v centru dění

Žádný schod ani turniket. Člověk vstoupí prosklenými dveřmi z piazetty přímo doprostřed rozlehlého atria. Už v prvním okamžiku se může rozhlédnout po celé škole. Na ochoz v patře, z nějž se vchází do pracoven pedagogů a do seminárních místností. A zároveň i o úroveň níž, kde je knihovna, velká aula a další učebny. Všichni všechny vidí, všichni všem mávají.

Další věc, kterou nelze přehlédnout, je šedá. Šedé jsou stěny, schody, zábradlí. Šedé jsou vazníky na stropě i podlahy – až na ty černé. Šedý není jenom oranžový sedací nábytek a růžové/bleděmodré záchodky. Ultimátní betonová šeď s trochou barvy nenechá znalce české architetonické scény na pochybách – toto je rukopis brněnského ateliéru Kuba&Pilař.

V šedých kulisách ovšem probíhají barvité interakce a permanentní setkávání – a tak to děkanka Marie Pětová chtěla. „Univerzitní budova má být místem setkávání, a to nejen ryze formálního při přednášce,“ napsala v roce 2015 do univerzitního magazínu Forum UK. V té době sídlila nejmladší fakulta Univerzity Karlovy v budově v Jinonicích, která byla sice pozdním dílem Karla Pragera (dokončeno 1998), ale také dost špatným pokusem o kancelářskou budovu, která ještě hůř sloužila jako škola. Zamotané úzké chodby, zavřené dveře a neustálé hledání těch správných, tak si na tuhle budovu vzpomínají třeba i Michaela a Hedvika, dvě studentky, které sedí na ochozu a čekají na zkoušku z psychologie.

Na začátku byla menza

Vedení FHS dlouho hledalo nový objekt, až našli jeden, který zdaleka vhodný nebyl – povodněmi zničená menza v Troji na zanedbaném prostranství vedle věžáků kolejí 17. listopadu. Kolem jen náletové křoví, rozpadlá vila Milada a arogantní „brejle“ mostu Barikádníků, kudy denně projede na 60 tisíc aut. Bylo to také dílo Karla Pragera, což ale zase lépe znělo než vypadalo. V realitě to znamenalo hodně železobetonu a vybavení masové vývařovny;  kdo si to chce představit, může navštívit současnou menzu v suterénu, kde se servíruje párek s čočkou v odstínech hnědých keramických obkladů. Tahle socialistická konstanta tu na mnoha místech zbyla a připomíná ty hnědé časy.

Vedení FHS v čele s děkankou Pětovou nicméně věřilo, že budovu bude možné přetvořit. V roce 2009 proto proběhla architektonická soutěž. Proces výstavby trval deset let – budova se otevírala v říjnu 2020, aby se hned poté pro studenty znovu zavřela kvůli covidu. Až právě uplynulý letní semestr byl první, kdy se budova naplno užívala. Studentky Michaela a Hedvika si už k ní vytvořily docela vřelý vztah.

Jako místo akademického života podle nich opravdu funguje. Na FHS je to důležitější než jinde, studenti si svůj rozvrh sestavují do velké míry sami, je hodně individuální a nemají tedy žádnou „třídu“ ani jinou skupinu, kam by přirozeně patřili. „Tady často zůstáváme po přednášce něco řešit, někde v atriu se se spolužáky posadíme a probíhá to úplně přirozeně,“ říká Michaela.

Samozřejmě, ne všem se to líbí – a vzdělaní studenti FHS si umí stěžovat na úrovni. Přirovnávají budovu k Panoptikonu, ideální věznici Michalea Foucaulta, kde je každý stále pod dohledem. Skutečně, v atriu je pohodlně rozumět hovorům v patře, není tu moc prostorů, které by nabídly aspoň trochu soukromí a i na děkanku může každý, kdo jde kolem, zamávat. Snad někdy v budoucnu vznikne v suterénu vedle knihovny studentský klub. Nám se to však zdá jako přiměřená daň za společenské prostředí, které jiné krásné školy postrádají – viz třeba Fakulta architektury ČVUT, kde studenty prozměnu štve nedostatek společných prostorů a míst pro setkávání.

Další stížnost byla na holčičí záchodky vymalované růžově (respektive pánské modře). „Na fakultě, která vyučuje gender studies takový stereotyp,“ slyšeli jsme taky. Hedvika je smířlivější. „Lidi nevědí, co řešit,“ říká. Přikláníme se k jejímu názoru, růžová, zelená a spousta šedivých vytváří efektní abstraktní obraz. Potvrzuje také Shaktivel, indický student, který si sem chodí číst do kavárny v přízemí. Jinak bydlí na vedlejší koleji, studuje astronomii a tady se noří do vesmíru nekonečné šedi. „Je to tu meditativní,“ říká.

Krása nade vše

Působivá vizualita, otevřenost, spousta prostoru pro všechny, to jsou hlavní přednosti fakulty. Budova za ně získala cenu Grand Prix architektů 2021, místo v ročence Česká architektura 2020-2021 a všeobecné uznání. Dalším kladem je znovuvyužití už existující budovy –  i když z ní zbylo jen o málo víc než základy.

I tak ale budova znamená nový život pro zabetonovaný brownfield. Také proces výběru architektonickou soutěží byl příkladný a ani dnes to ještě není samozřejmost – v Česku pořád vznikají univerzitní stavby bez soutěže o návrh a architektonické ceny jim rozhodně nehrozí – viz například nové přírůstky Vysoké školy báňské v Ostravě.

Fakulta humanitních studií je oproti tomu povznášející autorská architektura. Jak to ale bývá, některé věci na fotkách nejsou. Sedačky navrhované na míru pro aulu se téměř okamžitě vyvrátily a bylo nutné je znovu kotvit. Podhledy z železného roštu vypadají skvěle, ale jsou velké a těžké, takže kdykoliv je potřeba řešit něco s vzduchotechnikou nebo elektřinou, musí dorazit dva muži s plošinou, aby je sejmuli. Na lité podlaze jsou vidět rýhy po židlích, v seminárních místnostech chybějí zásuvky a tak dál. Nic neřešitelného samozřejmě. Ve většině případů postačí domácké triky jako je rozdvojka či o něco častěji vytřít.

Týká se to ale i jednoho ze základních elementů FHS, subtilní skleněné fasády. Na několika místech bylo možné ji otevřít. Otvíratelné díly ovšem záhy vyvrátil vítr a bylo nutné je odstranit. Tam, kde dosud zůstaly, je jistí správa budovy igelitem a lepicí páskou, které každého upozorní, že tady se něco nepovedlo. „Fasáda je dimenzována na 1,5 násobek normových hodnot,“ napsala nám v mailu děkanka Marie Pětová. Mezi budovami se však síla větru zvětšuje, takže tyto hodnoty překračuje. „Takže řešíme,“ píše.

I tady se nějaká cesta jistě najde. Je to ovšem příležitost se zase jednou zamyslet, jestli jsou technické problémy skutečně nutnou daní a průvodním jevem současné (české) architektury. Nešlo pro fasádu nebo podlahy najít rovnou odolnější, robustnější řešení? Nebylo by možné myslet víc na trvanlivost, jednoduchý provoz a pohodlí uživatelů?

Úvaha jde ale ještě dál: kdyby se technické stránce věci věnovala stejná pozornost jako vizuální kráse, nebylo by možné zlepšit i další parametry? Třeba energetickou bilanci budovy? Nemáme k dispozici konkrétní údaje, je také zřejmé, že tak velká budova se energeticky optimalizuje několik let. Je ale jisté, že stavba se skleněnou fasádou a částečně i střechou bude na spotřebu energií  náročná. Zároveň ovšem využívá konvenční technická řešení -  topení plynem a chlazení elektrickou klimatizaci, která vhání studený vzduch na hlavy uživatelů přes fancoily. Není tu ani pokus o využití obnovitelných zdrojů energie nebo pokročilejší technický postup. V tomhle nová budova vězí ve 20. století, kdy dodávky plynu a elektřiny byly levné a jisté a svět se zdál být pod kontrolou. Už v době projektování fakulty ale vznikaly stavby, které jsou na nové podmínky připravené lépe.

Proti přehřívání skleněného kvádru pomáhá částečně náletová zeleň kolem, která tu z vlastní vůle někdy nějak vyrostla. Spontánní křoví je také asi to nejvlídnější co může nabídnout okolí nové budovy – jinak je tu jen betonové prostranství, kde proschlé jalovce v květináčích žalují, že za Pragera bylo líp. Fakulta plánuje rozsáhlou úpravu okolního prostoru. Pro začátek by ale stačilo pár laviček, úklid a stín.

Vraťme se však ještě dovnitř na školní ochoz. Den není nijak zvlášť horký a je tu příjemně. Hedvika  a Michaela zmizely uvnitř učitelské pracovny, tak je možné si sednout na uvolněné sedátko a zvednout hlavu. Mohutné vazníky pod stropem atrium docela dobře stíní a horní světlo rozehrává na stěnách další odstíny šedivé.

EARCH crash test: Publicistka a novinářka Karolína Vránková testuje nové stavby v ostrém provozu. Jak přežije nová architektura srážku s realitou? A co lidi? Milují ji nebo nenávidí? V rubrice vyšlo: V  jaké chatě se nejlépe izolujete v roce 2021?, Česko a rozhledny, nová radnice Prahy 7, dobytí Krkonoš apartmány, sídlo firmy Lasvit v Novém Boru, prodejna potravin v Seči.