Tvoření prostoru [3]: Byty Jana Kotěry

Byt jako takový je zmiňován nejprve v souvislosti Londýna a později Holandska na prahu novověku. (Souvisel snad tento styl života s vírou?) Tak zvaný tenement byl soubor domů a poschodí, které sdíleli společné schodiště. Ovšem je otázka, co si přesně pod těmito novověkými byty představit. Několik pokojů obývaných samostatnou domácností v domě někoho jiného? Nájemné „několikapokojí“? Hovoříme spíše až o klasické představě kolektivního bydlení, kde je několik různě velkých obytných jednotek sdílející společně nějaké prostory. V Anglii se tyto tenementy staly poměrně rozšířené a v 19. století najdeme podobné kolektivní bydlení i ve Skotsku a Irsku. Je velmi zajímavé, že kolektivní bydlení se začalo stavět jednak pro velmi bohaté vrstvy a jednak pro velmi chudé. Samozřejmě tyto dvě třídy se neměly nikdy potkávat. Pro ty chudé dokonce byly stavěny některými filantropy v 19. století – například v roce 1864 byl na východním konci Londýna otevřen první typ takové charitativní bytové jednotky Georgem Peabodym – podle něj dokonce tento typ dostal název Peabody Building.

U nás se s kolektivním bydlením v novodobém smyslu slova započalo masově při zavádění tzv. pavlačových domů – vzniká onen společný prostor, který nájemníci sdílejí. Kolektivní bydlení se stalo oblíbeným principem přestavby, případně výstavby měst 19. století. Asanace Starého města pražského či výstavba Královských Vinohrad se nesla přesně v tomto duchu. Takové bytové domy byly inspirovány přepychovými apartmány ve velkých metropolích, jako Vídeň, Paříž apod., které v 19. století využívala aristokracie k přechodným pobytům.

Co ale tedy byt, jeho vybavení a zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra? Kotěrovy byty se týkaly výlučně té bohatší linie, nároky na minimalistické či dělnické bydlení přišly na přetřes až po Kotěrově smrti. Jan Kotěra byl na prahu svého pražského působení autorem Peterkova domu, který stojí v dolní části Václavského náměstí č. p. 777. Jak naznačila Helena Gaudeková v loňském příspěvku věnovaném Peterkovu domu, nebyl dům stavěn až tak pro bankéře Lva Peterku, ale jeho ženu Františku, která byla dědičkou pozemku. Parter obsahoval peněžní ústav, jehož byl Lev Peterka majitelem. Ve vyšším patře byl pak byt Peterkových a výše další bytové jednotky. Byt Peterkových byl právě vybaven Janem Kotěrou. Kotěra vytvořil soubor ještě poměrně secesního nábytku, který samozřejmě vychází z vídeňské secese a nábytkářské produkce především K. M. Olbricha. Bez Kotěrova povšimnutí však nezůstaly ani lidé motivy. Zachovalo se zařízení jídelny a ložnice. Interiér byl doplněn triptychem Jana Preislera Jaro a právě při realizaci Peterkova domu se Kotěra s Preislerem poprvé setkává a zahajují tak dlouhodobou plodnou spolupráci.

Dalším významným zákazníkem Kotěrova bytového interiéru byl JUDr. Ferdinand Tonder (1852-1916), významný advokát a zemský zástupce Ferdinanda d´Este. Tonder byl významným mecenášem umění, hudby i literatury. Byl organizátorem a hybatelem kulturního dění a s Kotěrou navázal plodnou spolupráci. V roce 1901 Kotěra navrhuje pro Tondera velmi bizarní záležitost – čínský salon. Ke spolupráci se vrátili, když v letech 1905-6 Kotěra navrhuje Tonderovi vilu u malebného jezera Wolfgangsee v Saint Gilgenu v Rakousku. Čínský salon navrhl Kotěra v pozoruhodné barevné kombinaci kontrastní tyrkysově zelené, fialové a černě mořeného nábytku a obkladu. Kotěra navrhuje trojnohý subtilní stoleček s motivy orientálních rákosových stvolů a černo-světlou intarzií. Tento stolek byl umístěn u vestavěné třídílné sedačky, nad níž byly do rámů upnuty orientalizující výjevy. V opačném rohu Kotěra navrhuje paraván a do prostoru rozmístil křesla, šestiboký stolek a vitrínu. Stěny byly pokryty obrazy, orientálními tisky a rozměrným plátnem Maxe Švabinského Jaro. Vstup byl oddělený po orientálním způsobu jen opět ornamentálním závěsem. V místnosti se nacházel také klavír a od stropu byly zavěšené pozoruhodné lustry, opět v orientálním duchu doplněné lanky s třapci.

V roce 1903 navrhuje Kotěra pro byt Antonína Matějčka, významného historika umění, soubor nábytku. Ve stejném roce také navrhuje salon Josefa Urbana v Praze.

V letech 1908/9 navrhuje Kotěra nájemní dům pro nakladatele Jana Laichtera, který vydával uměleckou literaturu a byl také vydavatelem spisů T. G. Masaryka. V přízemí se nacházel nakladatelský závod, který byl obytnou halou propojen s bytem Laichterových v prvním patře. V dalších patrech se pak nacházely běžné bytové jednotky. V roce 1910 navrhuje Kotěra zařízení bytu dalšího historika umění, který byl velkým Kotěrovým obdivovatelem a propagátorem, ač o dvacet let starší. Urbánkův dům, nakladatelství hudebnin Mozarteum, byl zčásti taktéž dům s několika bytovými jednotkami. Kotěra zde poprvé naznačuje své tzv. bílé období, tedy tvorbu nábytkových souborů opatřených bílým lakem. V závěru své tvorby navrhuje Kotěra vybavení jídelny a pracovny Dr. Heverocha, významného psychiatra a ředitele léčebny pro choromyslné, což ale nebylo vybavení bytu, ale části domku na Karlově v Praze.

Ladislav Zikmund-Lender, ředitel a kurátor Kotěrova centra — Trmalovy vily

Literatura:

Karasová, D. Nábytek a interiér. In Šlapeta, V. (ed.) Jan Kotěra, zakladatel moderní české architektury. Praha 2001 Gaudeková, H. Sochařská výzdoba Peterkova domu. In Zikmund-Lender, Ladislav (ed.) Kotěra rulez! Praha, 2009