Tři otázky Aleně Šrámkové
Odpovídala Alena Šrámková, která společně s Lukášem Ehlem, Tomášem Koumarem navrhla podobu nové budovy ČVUT v Praze-Dejvicích.
Julius Macháček , 9. 11. 2009
Myslím, že jo. Nemyslela jsem tím ale jen logický, jednoduchý koncept, použití materiálů nebo jistou skromnost ve výrazu. Prošla jsem školou samozřejmě jako studentka a později pak také jako pedagog. Obě ty zkušenosti, oba ty pohledy mě utvrdily v tom, že studenti se mají i na vysoké škole především učit týmové práci, vzájemně se obohacovat, hádat se o věc, porovnávat svoji práci navzájem. Tomu jsme přizpůsobili koncept, organizaci prostoru, celou architekturu. Aby tam takové podmínky byly, aby podporovaly kontakty nejen mezi studenty navzájem, ale také mezi studenty a učiteli, aby škola byla transparentní nejen ve své architektuře, ale také ve vztazích, které se pod její střechou odehrávají. Když jsme s investory tyhle věci dolaďovali, někdy to trošku drhlo.
V čem jste nenašli shodu?
Je jistě normální, že dialog architekta s investorem vždy vyžaduje oboustrannou trpělivost, nadhled a jistou míru kompromisu. Úvaha stavět novou budovu, hledání peněz v rozpočtu a nakonec pak projekt – to trvalo docela dlouho, spoustu let. A v průběhu těch let se myslím trochu proměnila i strategie školy. Ta se oproti očekávání rozrůstá daleko víc, než se myslelo. Ke studiu je přijímáno stále více studentů, a proto z praktických důvodů začíná převažovat názor, ať studenti co nejvíce pracují doma a do školy chodí hlavně na konzultace a zkoušky. Jsem asi ze staré školy, ale s tím nesouhlasím. Jsem přesvědčená o tom, že zadané úkoly mají studenti řešit společně, být spolu ve dne v noci, prožívat dobrodružství i zodpovědnost společné práce, být v kontaktu nejen mezi sebou, ale i s pedagogem. To počítač nenahradí. Škola má být v tomto směru otevřená. To však lze docílit jen při určitém množství studentů. Přijímat jich stále více je pravděpodobně pro školu výhodné ekonomicky, pomůže jí to finančně. Ale pochybuji, že v kvalitě.
Je prima, že se na to právě teď ptáte. Sochy Johna Hejduka jsme zakomponovali do útvaru školy hned na začátku, když jsme o smyslu budovy začali vážně uvažovat. Nechtěli jsme budovat veselou a pohodlnou školu, vysokoškolské studium také nepovažujeme za období radovánek, proto ta reminiscence na Palachův pocit zodpovědnosti. Více nám k tomu napověděla taky ta skutečnost, že Hejduk byl dlouholetý děkan školy architektury na Cooper Union v New Yorku a také že obě dědičky autorských práv nad umístěním těchto soch neskrytě zajásaly. Tak jsme průčelí obklopující dvojici domu sebevraha a domu matky sebevraha přizpůsobili výrazu soch.
psáno pro Architekt 10/2009
