Továrna No. 8 | rozhovor s Luďkem Rýznerem

Je to myslím osm staveb, které jsem v Humpolci a blízkém okolí postavil – zmiňovaný Plecháč, továrnu Hranipex, tři rodinné domy, koupaliště, chatu Másílko a poslední je rekonstrukce továrny Osmička. Jsem s těmi stavbami velice často v kontaktu a mám tudíž možnost sledovat, jak žijí svým životem, jak přirozeně stárnou. Mohu porovnávat, jak se naplnily moje předpoklady, jestli se nestala někde chyba. Se všemi klienty se pochopitelně osobně znám, byli jsme přátelé již před stavbou, nebo jsme se přáteli stali během ní. Často se potkáváme a při těchto setkáních samozřejmě probereme i to, jak v průběhu času stavba slouží, co se mohlo udělat jinak. Na menším městě se lidé znají a já se musím o to víc snažit, aby vše fungovalo jak má – tady se před nikým neschovám.

Poslední z nich byla revitalizace továrny No 8 – byla to vlastně jakási rekonstrukce rekonstrukce. Ta předchozí proběhla v devadesátých letech. Jaká byla historie tohoto areálu, jak jste se s ní seznamoval?

Tahle fabrika byla postavena v 19. století. Prošla překotným vývojem, v průběhu času se zde stále něco dostavovalo a přestavovalo. V roce 1948 byla znárodněna a v následujících letech komunismu už byla jen vytěžována bez jakýchkoliv investic. Po listopadu 89 zdevastovanou, vybydlenou fabriku koupila místní, nově se rozvíjející firma Hranipex, která si zde vybudovala administrativní i výrobní zázemí. Provedla první rekonstrukci, která ale byla provedena dost hekticky, vlastně svépomocí, se záměrem rychle uvést areál do provozu tak, aby vyhovoval tehdejším potřebám fi rmy, bez dalších, větších nároků.

Osmička patří firmě Hranipex, která patří vašemu otci a bratrovi. Není nevděčné pracovat jako architekt pro vlastní rodinu?

Někdy je to spíš složitější než jednodušší, ale po letech spolupráce nalézám i jisté výhody, protože se známe nejen lidsky, ale i profesionálně a tak mnohé věci mohu řešit intuitivně a s jistotou. Projektoval jsem pro tuto rodinnou firmu nové zázemí, nový objekt, kde dnes působí, protože areál osmičky nebyl z rozvojového hlediska perspektivní. Po několika letech, kdy byl areál této staré továrny pronajímán, dospěl majitel k názoru, že je třeba jej rekonstruovat a vdechnout mu nový život. Zpracovali jsme koncepční studii, která ve variantách rozpracovává nejen možnosti dalšího využití a rozvoje areálu, ale také jeho perspektivu jako centra, kde se mohou potkávat lidé za účelem kulturních nákupů, odpočinku, kde najdou různé služby. Předpokládáme, že využití areálu, jeho nabídka bude v souladu s jeho architekturou.

Když jsme dělali první průzkumy a sondy, tak jsme zjistili, že se rozhodně nejedná o žádný architektonický skvost. Již původní stavitel velice šetřil, jak je patrné z celé dochované konstrukce budov a to málo, co by bylo snad možné zachovat, to bylo zničeno mnoha přestavbami. Nenašli jsme prakticky nic, co by stálo za zakonzervování, nezůstaly zde dokonce ani jediné původní dveře nebo okna. Nenašli jsme jakoukoliv stopu po kvalitním řemesle, po řemeslném detailu. Nalezli jsme jen nezajímavé, vlhké interiéry, se kterými bylo třeba něco udělat. Exteriér stavby byl na tom podobně – zde jsme alespoň z dobových fotografií mohli vyčíst rytmus okenních otvorů, který jsme se snažili obnovit. Nelze proto hovořit o revitalizaci ve smyslu zachování průmyslového dědictví – zejména v interiérech nebylo co zachovávat. Snad jediné, co jsme částečně obnovili, jsou teracové dlaždice, jejichž část jsme repasovali a část doplnili novými. Do interiéru jsme vstoupili s betonovou cihlou, která na mnoha místech funguje jako nosný konstrukční materiál, nejlépe si poradí s případnou vlhkostí a vtiskuje interiérům jasně daný charakter. Třetí prvek, který je pro tento interiér charakteristický, je plech. Ten jsme pro zjednodušení použili zejména k zakrytí komplikovaných ostění, ale i jinde. Třímilimetrový černý válcovaný plech se vyznačuje zajímavou povrchovou kresbou, která se v čase proměňuje a vytváří překvapivé výtvarné kompozice. Důraz na výtvarné vyznění materiálů, práce s grafikou, design detailů. Atributy, které i zde jistě upoutají pozornost.

Spolupracujete přitom s výtvarníky?

Pomáhal nám grafik a výtvarník Jan Šerých. Konzultoval jsem s ním některé kroky, vytvořil pro areál logo a další grafické záležitosti. U tohoto objektu je jisté vnější zviditelnění důležité již vzhledem k funkci, kterou má suplovat. Musí však být jasné, jednoduché, neukecané – to byla moje představa. To se myslím podařilo.

Továrnu Osmička máte již asi odškrtnutou v pracovním itineráři jako ukončenou. Co máte právě teď na stole?

Zpracováváme zajímavou zakázku, kterou je penzion v Holešově, který má vzniknout konverzí z bývalé truhlárny, obeslali jsme soutěž na stavbu smuteční síně pro Roudnici nad Labem, zpracováváme dvě menší urbanistické studie na území v Praze, připravujeme projekt průmyslového objektu do Rumunska. Vedle toho máme několik poptávek na projekty nadstandardních rodinných domů. Práce je dost, i když je díky útlumu v investicích rozložena do delšího časového období. To ale vítáme, nezdravá doba šílených termínů a stresových situací doznala určitého zklidnění a je snad definitivně pryč.

Psáno pro časopis Architekt 3/2010