Terunobu Fujimori | Poezie architektury v Betlémské kapli

Přednášku připravilo občanské sdružení Versus Architekt ve spolupráci s Českými centry Praha, městem Tokiem a Domem umění města Brna a třeba podotknout, že Japonsko táhne, v Betlémské kapli se sedělo i na zemi. „Pocházím z prefektury Nagano, kde čeští hokejisté zvítězili ve finále olympijského turnaje nad Ruskem jedna nula“, získal si okamžitě publikum profesor Fujimori a v zápětí se coby historik architektury vyznal z obdivu k té české: „Jsem rád, že mohu navštívit rodiště mých oblíbených architektů Raymonda, Letzela a Feuersteina a místa, kde působil Jan Kotěra.“ Poté už hovořil o svém osobitém přístupu k architektuře.Architektura jako součást přírody„Mým hlavním tématem je použití přírodních materiálů a jejich spojení s architekturou. Během praxe historika architektury (Terunobu Fujimori začal navrhovat až před padesátkou) jsem navštívil mnoho zajímavých staveb a ukážu vám dvě, které mě velmi zaujaly.“ První z nich byl dům – „bludný balvan“ odkudsi z Portugalska, a kdyby Křemílek s Vochomůrkou nežili v Pařezové, ale Oblázkové chaloupce, jistě by vypadala právě takhle. Betlémskou kapli ovládly smíšené pocity od úsměvu po zděšení. A to přeplněný sál netušil, co všechno si na ně profesor Fujimori ještě přichystá. V zápětí však publikum opět sjednotilo a koncentrovalo svou pozornost. To když se na promítacím plátně objevil druhý příklad – svatyně animistického náboženství, která vznikla před 11 stoletími. Podle tradice tuto svatyni vystavěl na zemi zakladatel kultu a pak ji vyhodil vysoko do hor. „Je to skutečně velmi nebezpečné místo, cestou k němu jde o život. Tento dům mi byl velkou inspirací: Kdyby výhled nebyl ohraničen právě domem, jednalo by se pouze o pohled na hory. Mým mottem je vytvářet architekturu, která podpoří přírodu. A naopak.“ Muzeum pro 88 generacíRodná vesnice Terunobu Fujimoriho se jmenuje Moriya a leží na úpatí stejnojmenné hory. První zakázkou profesora Fujimoriho, do tehdy historika architektury, bylo rodinné muzeum rodiny Moriya, která zde podle doložených informací žije již 88 generací (rámcově 16-17 století). Tato rodina před pěti stoletími opustila lov zvěře a začala se věnovat zemědělství a už po desítky generací zařizuje náboženské obřady ve vesnici. Zvláštní kontrast pro nás, příslušníky západního civilizačního okruhu, pro nějž je normální se během života stěhovat několikrát. Fujimori se rád na svých stavbách podílí i fyzicky a přitom se snaží používat tradiční japonské technologie a zpracování materiálů, což demonstroval například na konzervaci dřeva ohněm. Budova je postavena z místních materiálů a její součástí jsou i dva sloupy přečnívající nad střechu. Dle šintoistické tradice jsou ve všem okolo včetně přilehlé hory přítomni jacísi duchové, nebo božstva, a právě přečnívající sloupy je mají nalákat k tomu, aby sestoupili do budovy. Střecha je poskládána z kamenů nalezených ve vesnici a uvnitř se nachází oltář s obětinami. Fujimoriho pojetí interiéru opět vzbudilo v obecenstvu značně překvapivé reakce, neboť má blíže k podivínskému neumětelství než minimalistickému designu, nicméně dlužno podotknout, že forma naprosto vystihuje podstatu a z tohoto pohledu se jedná o citlivou a mistrovsky provedenou architekturu.Samotným příběhem je pak stůl, který Fujimori pro muzeum vyrobil. Vznikl sice s úctou k tradičním postupům, ale jeho povrch byl jaksi křivolaký a kaskádovitý, takže mu rodina Moriya vyčítala, že se na něj nedá nic postavit. „A já si myslel, že špatní jsou ti, kteří na takový stůl vůbec chtějí něco postavit“, zažertoval nenapravitelný romantik Fujimori a Betlémskou kaplí se rozlehl upřímný smích.Své pábitelství předvedl také v momentě, kdy popisoval interiér muzea: „Zajímalo mě, jaká je optimální výška sledování uměleckých předmětů. Mimo jiné jsem došel k závěru, že nejlepší je sledovat umění na čistě bílé stěně a být přitom nahý. Ale je to nebezpečné, lidé by nejspíš nekoukali na umění, ale jinam. Proto jsem nahotu zavrhl. Ale donutil jsem návštěvníky zout si boty, takže můžou stát či sedět a nemusí se bát špíny.“Menza v leseZatímco se svého času nejmodernější továrna v Evropě – mladoboleslavská Škoda – chlubila výrobní halou nesenou pravidelně se větvícími ocelovými sloupy v pravidelném rastru, a bylo to vnímáno jako přiblížení se architektury přírodě, Fujimori se u takovéhoto formálního myšlenkového schématu ani nezdržel a rovnou šel až nakonec. Proč formálně imitovat něco, co funguje prakticky?Jako nosný systém menzy tedy zvolil nepravidelně rozmístěné, hrubě otesané kmeny stromů, a přírodní / přirozený vzhled podpořil ještě hrubým dřevěným nábytkem a drsnými stěnami s omítkami, které mají barevný nádech hlíny. „Chtěl jsem v nějakém projektu umístit tolik stromů, že by nebylo vidět nakonec – najednou se objeví někdo, kdo přichází k vám, a to je magická věc.“ V tomto projektu menšího rozsahu je stěny sice vidět, ale i fotografie dokreslily Fujimoriho tajný sen přesvědčivě. Vnitřní hala jako les! Ale opravdový les, ne jako les. Přirozený prostor k regeneraci sil. Dům (jako) příroda.Vzpomínky na minulostRodinný dům, který postaví uznávaný japonský architekt na přelomu 20. a 21. století může vypadat jako svébytná podkrkonošská chaloupka. S malou vytrčenou chaloupkou na hřbetě. „To je prosím, čajová místnost. Původně byla podepřená dvěma sloupy, a když jsem je chtěl oddělat, všichni byli zděšení. Vždyť to spadne! Ale moje statické výpočty hovořily jasně.“ V každém případě skvělý dům na bydlení, i když těžko uchopitelný teoreticky. Je to pocta přirozené lidské tvořivosti, která mnohokrát vyprodukovala svou prostou intuicí věci archetypální a skvělé, nebo se jedná o přímý výsměch akademické architektuře? O hrané diletantství? Znělo by to přesvědčivě, kdyby Fujimori neparafrázoval dispozičním uspořádáním velikány světové architektury, Loose nevyjímaje. Iglú z bambusuSvým hledačským optimismem a neotřesitelnou chutí dotýkat se věcí a experimentovat s nimi dokáže Fujimori nakazit nejen své přátele, ale vlastně každého. I když něco nedomyslí, nelze mu to mít pro jeho laskavost a dobrou víru za zlé, prostě nezbývá, než se blahosklonně usmát a odpustit mu jeho nenapravitelný romantismus. Tak Fujimori například začal experimentovat s bambusem. Zajímala ho největší možná hustota proplétání bambusových tyčí a co by z toho mohlo vyjít zajímavého. Tak vzniklo uprostřed haly lyžařského střediska velkokapacitní iglú spletené z bambusových tyčí jako hnízdo. Velmi přirozený a relaxační prostor měl však jednu nevýhodu – málo vyschlý bambus setrvačností materiálu sedal, takže kopule se velmi rychle a dramaticky zplošťovala. Inu, když člověk experimentuje, musí se připravit i na dílčí neúspěchy.Mýtus zelených střechPoužití živých rostlin v architektuře – zejména formou zelených střech, což je interpretace jednoho z pěti slavných bodů funkcionalismu – je podle profesora Fujimoriho mýtem. Na několika projektech rázně demonstroval, že nároky na údržbu zeleně na střechách jsou značné a vůbec nedokážou vykompenzovat svůj zamýšlený praktický efekt – vrátit přírodě to, co si od ní architektura vzala. Na promítacím plátně dlouho svítila fotografie jakési střechy, kde jedinou zelení byl „trošku větší betonový truhlík“, plošně ne větší než metr a půl čtvereční. „To je vila Savoye od Le Corbusiera“, rozesmál Fujimori publikum jasně mířenou zkratkou. A přidal ještě jeden bonmot, týkající se málo známé Corbusierovy realizace – Muzea Západního umění: „Žáci Le Corbusiera věděli, že jejich mistr propaguje zelené střechy, tak ho k nim trochu donutili. Le Corbusier udělal betonovou vanu a poručil, aby zasadili stromy. Ani se nezmínil o zavlažování, takže zahrada hned uschla. Když mu volali a ptali se, co s tím, řekl: Nechte to tak být.“Naproti tomu ve své době nejdražší terasovitá zelená střecha byla realizována v japonské Fukuoce. „Je možné vystoupat po schodištích nahoru a druhou stranou se zase vrátit dolů, ale nikdo tam nechodí. Bylo mi to divné,“ blýskl očima lišák Fujimori, „tak jsem po schodech vylezl nahoru, ale zanechalo to ve mně smíšené pocity.“ Celkem přesvědčivě tím uzavřel téma zelených střech, aby jej v zápětí znovu otevřel.Zelená střecha podle FujimorihoPokud svým milým diletantstvím Fujimori až doteď přiváděl Betlémskou kapli k laskavému údivu, co všechno může architektovi projít, a že to vlastně není tak úplně mimo, následujícím projektem už podle mého názoru rozdělil přítomné napůl. Jedna část nadále tolerovala svébytnou výstřednost, kterou je možné se inspirovat, nebo je možné ji odpustit, část druhá nejspíš musela ve svém podvědomí internovat Fujimoriho v zařízení pro duševně choré. Ať ctěný čtenář posoudí sám, zda zasadit borovici do vrcholu stanové střechy je skvělý nápad, a nebo krok stranou. Že profesor Fujimori i tentokrát připojil vtipnou historku, netřeba rozvádět. Pampeliškový mrakodrap na inzerátKdybych nebyl na přednášce, a někdo mi o panu Fujimorim povídal, myslel bych si, že si jej vymyslel. Zvlášť, kdyby mi ukázal zcela diletantskou, naivní a záměrně dětskou kresbu, a snažil se předstírat, že se jedná o návrh vlastního domu od předního současného japonského architekta. Nevěřil bych. Nicméně stalo se živě přímo v Betlémské kapli a viděl jsem to na vlastní oči, takže o tom píšu jako o skutečné události. Fujimori mě prostě dostal do zvláštního transu, nadšeně jsem čekal na každé další slovo a přitom se zdráhal věřit, že mu to všechno prochází.„Chtěl jsem do střechy svého domu zasadit pampelišky“, načal další velké téma Fujimori. „Pro Japonce je pampeliška květinou, která říká, že přišlo jaro“, zažertoval. „Předtím jsem měl sen, že pampeliškami pokryji stěny nějakého mrakodrapu v Japonsku. Úředníci chodí do práce a na budovu, která jim umožňuje vydělávat, se ani nepodívají. Představoval jsem si, jak takový mrakodrap začne postupně odshora kvést: Dnes kvetou v sedmatřicátém, to je moje patro, mohl by si třeba všimnout úředník. No a potom, když pampelišky odkvetou, tak se celá budova pokryje bílými chomáčky. A když pak foukne vítr, dům se ztratí v mraku chmýří.“ Představa publikum opět dohnala skoro k slzám. Ale Fujimori nemínil nikoho šetřit: „Napsal jsem do rubriky kulturních novin dokonce inzerát, že bych chtěl postavit mrakodrap pokrytý pampeliškami. Ale telefon nezvonil a nezvonil. Tak jsem pampelišky použil pro vlastní dům.“Vlastní dům vlastními slovy (a hlavně pampelišky) Nemá smysl komentovat to, co profesor Fujimori sám podal dokonale, proto nechám hovořit jeho samotného: „V Japonsku roste tradiční japonská pampeliška. Ta je ale utlačována evropskou pampeliškou. Napadlo mě, že kdybych pokryl japonskými pampeliškami povrch výškové budovy, pomohl bych jim se šířit. Ale mrakodrap mi nevyšel. Tak jsem šel do přírody a natrhal japonské pampelišky, abych je přenesl do jejich nového biotopu – na mou střechu. Bál jsem se, jestli rozkvetou, ale rozkvetly, tak jsem zavolal kamarádům, ať se přijdou podívat. Chtěl jsem se s nimi podělit o svou radost. Ptali se mě: Kde co kvete? Problém byl v tom, že já je z okna viděl, ale ze země moc vidět nebyly. Ale brzy začaly růst pampelišky i kolem mého domu. Ty japonské.“(…)Závěrem (?)Říká se, že v nejlepším je dobré přestat. A tak tedy s naším obsáhlým přiblížením přednášky profesora Fujimoriho přestaneme právě v její polovině. Pan profesor přinesl tolik myšlenek, které v českém prostředí patří k překvapivým, že jsem považoval za vhodné je pokud možno co nejpodrobněji přiblížit. Už proto, že mohou rezonovat, že mohou inspirovat a nebo naopak varovat. Text narostl, a tak nabízím tuto možnost: V případě, že bude o druhou polovinu přednášky, která pojednávala především o čajovnách a čajových obřadech, zájem, mile rád přiblížím ctěným čtenářům i toto zajímavé téma. Přednášející: Terunobu FujimoriKdy: 14.5.2008, 18:00Kde: Betlémská kaplePořadatelé: občanské sdružení Versus Architekt ve spolupráci s Českými centry Praha, městem Tokiem a Domem umění města Brna