Švýcarský dialog historické a současné architektury

Když se první květnový čtvrtek postavil švýcarský architekt Christoph Gantenbein před zaplněný sál kina Světozor v Praze, otevřel svoji přednášku zamyšlením nad „trvanlivostí“ současné architektury. Vystoupení stejně jako výstava na bienále architektury v loňském roce, kterou připravila architektova kancelář Christ & Gantenbein, totiž neslo název More than a Hundred Years (Víc než sto let). O ambicích současné produkce vzhledem k budoucnosti se dnes často mluví. Mohou nové stavby přestát jedno či více staletí podobně jako historické budovy obrovských hodnot a významu? Může současná architektura vůbec dosáhnout podobných kvalit?

Studio Christ & Gantenbein se snaží své budovy navrhovat v širších kontextuálních vazbách. Zajímají se o geografické i historické podmínky konkrétních stavebních parcel, aby mohli navrhnout to nejvhodnější a nejopodstatněnější řešení. Zároveň by si ale podle architektů měla nová architektura udržet současný výraz a formu.

Jak by se měly všechny tyto požadavky projevit v realitě, ukazuje projekt rozšíření Národního muzea ve švýcarském Curychu, který se otevřel minulé léto. Soutěž na jeho podobu přitom architekti vyhráli už v roce 2002, výstavbu ale zbrzdilo dlouhé projednávání a další práce spojené s celkovou úpravou areálu. Zadáním bylo doplnit historickou budovu z konce devatenáctého století o nový objekt s galerijním a vzdělávacím obsahem.

Architekti přistoupili k projektu razantním způsobem: navrhli monolitické betonové křídlo skulpturálního charakteru na nepravidelném zalomeném půdorysu, které přistupuje na samotnou hranu původních budov a zároveň celý komplex historických domů uzavírá. Propojení nového a starého vzniklo se záměrem vytvořit architektonický a urbanistický celek.

Zdánlivě náhodné prostorové rozvržení nového křídla reaguje na okolí. Přizpůsobuje se totiž pěším cestám a stromům v historickém parku. Přestože by nová budova neexistovala bez té původní a v mnoha ohledech na ní navazuje, působí velmi moderně a přitom neinvazivně. Nechává vyniknout majestátním stromům, nesnaží se zastínit historický objekt.

V interiéru betonového rozšíření najdeme univerzální výstavní prostory, knihovnu a auditorium pro veřejné akce. Materiálově jej prakticky beze zbytku tvoří také beton. Odhalené stropy pak přiznávají technické rozvody, kterým byla ovšem věnována velká pozornost. Motiv reminiscence na historickou architekturu se v novém interiéru promítá v podlahách z leštěného betonu, v reakci na dekorativní terazzo v původních budovách.

Z mnoha hledisek kontroverzní návrh zásadně proměňující historický objekt v důležité švýcarské metropoli má ovšem ještě jednu zajímavou stránku. Odhlasovali si jej totiž sami Švýcaři a to hned ve dvou referendech: roku 2010 v městském a o rok později ještě v rámci celého kantonu. Jejich výsledek jen podtrhuje celkovou kulturní úroveň této malé a nezávislé země. Pravděpodobný scénář v českém prostředí si snad ani nepředstavujme.