Stavba naruby. Jan Šépka navrhuje dům jako odlitek místa z betonu

Návrhy Jana Šépky vždy vybočují z běžné architektonické produkce. Experimentují ve své formě, používají nové materiály, které často vznikají na míru konkrétním stavbám, redefinují zaběhlé typologie. Nelze jim však upřít promyšlenost jak celkového konceptu, tak i samotných detailů. Šépka totiž patří k nejkoncepčnějším architektům nejen u nás. Na samotnou hranu (nejen) konstrukčních možností jde i v případě návrhu rodinného domu v malé obci Dobřejovice u Prahy, který pojmenoval Dům ve zlomu.

Investoři oslovili Jana Šépku pro návrh rodinného domu na pozemku o výměře téměř pět tisíc metrů čtverečních, kde se nachází staré kamenné stavení, se kterým nový návrh cíleně pracuje. „Naším záměrem je budovu ponechat. Drží zároveň terénní zlom, do kterého situujeme i celý dům. Z původní stavby odstraňujeme střechu a do svahu chceme nejprve bagrem a poté i ručně vykopat určité muldy, které by sloužily jako ztracené bednění a umožnily otisk betonu. Jednalo by se přitom o izolační beton s příměsí perlitu, takže nejsou třeba žádné další izolace. Kamenná budova by se do projektu zaintegrovala. Celkově by pak dům měl zelenou střechu, která by na zlom navazovala,“ vysvětluje Šépka svůj záměr.

Podle architekta nápad vzešel přímo z místa. Klienti přitom původně požadovali dvou až třípatrový dům, který by splnil všechny jejich požadavky. Vzhledem k omezenému rozpočtu a kontextu místa se ale Šépka rozhodl pracovat přímo s terénem. „Vzhledem k tomu, že klienti mají poměrně velké požadavky na dispozice, tak by navíc navrhované řešení mohlo ve finále šetřit finance. Vybagrovat prostory a zalít je betonem nemusí být nijak náročné,“ odůvodňuje architekt. Právě konstrukční řešení ovšem vyvolává nejvíce otázek. Není jisté, jak se bude masa betonu v nahromaděné zemině chovat a zda vše vyjde tak, jak ukazují vizualizace.

Podle Šépky byl ovšem celý záměr konzultován se statikem i stavební firmou specializující se na pohledové betony, a ani jedna strana prý nevidí v projektu větší problém. Díky zamýšlené mocnosti betonových stěn prý není ani zapotřebí výztuže. Jedno konkrétní riziko ovšem přiznává i Šépka. A to ohledně výsledného vzhledu stěn v interiérech po ztuhnutí betonu. Nelze totiž předem odhadnout, jak bude výsledek vypadat a působit. Počítá se pouze se separační fólií, která zabrání znečištění betonu zeminou. Ta se má poté jednoduše strhnout.

Jednopodlažní budova by díky svému tvaru i zpracování zcela splynula s okolní krajinou. Jediný náznak domu by tak naznačovalo prosklení fasády, které zároveň otevírá výhled z interiéru směrem k potoku v nižší úrovni pozemku. Zda ovšem opravdu dojde k realizaci, není prozatím jisté. Podle Šépky mají klienti hlavně obavy ohledně šikmých ploch v interiéru a povrchu – bojí se, aby prostory nepůsobily jako jeskyně.

Nepředvídatelnost výsledné formy je ovšem pro Šépku nejpřitažlivějším bodem celého projektu. „Na tomto projektu by mě zajímalo, podobně jako u kapličky z pryskyřice v Klatovech, jak by interiéry působily – to se totiž nedá předem nasimulovat. V otisku betonu se totiž můžou odrazit třeba kořeny stromů a podobně. Jednalo by se tak o přímý odlitek místa.“

Kritici Janu Šépkovi často vyčítají, že navrhuje sebestředné domy, ve kterých prakticky nelze bydlet. Je ovšem zcela naivní se domnívat, že by soukromí klienti byli někým nuceni, do čeho investují své peníze. Pokud někdo požaduje standardní rodinný dům, těžko se navíc obrátí na architekta s tak svébytnými projekty v portfoliu. Kritika se bohužel často zasekává pouze na nepochopení rozdílných přístupů k navrhování. Pokud ovšem architekt dokáže svůj návrh přesvědčivě obhájit, neměli bychom bránit jeho tvůrčímu vyjádření. Experiment zůstává v architektuře stejně důležitým bodem jako otevřená polemika.