Stanice metra Střížkov - co se skrývá pod kabátem

Ponechejme také stranou otázku, zda cena, za kterou byla stanice zbudována, je adekvátní, zejména zda ji extravagantní konstrukce prodražila nepatrně, nebo výrazně. Na posuzování ekonomické stránky věci, zejména standardů a nadstandardů, nemám dostatečnou erudici. Ale jako absolvent architektury a člověk denně používající město i s jeho dopravní strukturou se pokusím rozvést konkrétní postřehy a výhrady. Konec slohů – ubíjející svoboda Druhá polovina 20. století a zejména pak období od 80. let jsou specifické právě popřením sjednocujícího stylu – architektura se díky pluralitě estetik stala pestřejší, chtělo by se říci demokratičtější, nesvázaná nějakou danou konvencí či normou. Co má svůj líc, má však i svůj rub – je sice pravdou tato krásná anarchodemokracie umožňuje výjimečným tvůrcům rozlet nesvázaný konvencemi, na druhou stranu tvůrcové rozpačití nemají kánon, kterého by se mohli přidržet, takže se snadněji utápí ve formálních hrách. I společnost včetně novinářů ztratila kánon, kterého by se mohla chytit, takže se komentáře často omezí na sofistikovaně zabalené líbí-nelíbí. Kotas zná sílu konstrukce a formy… Velké technické stavby (ať už se jedná o Eiffelovu věž, nebo rozsáhlé dopravní stavby) mají přirozenou tendenci být orientačním bodem, vtisknout svému okolí identitu. A právě konstrukce je tím prostředkem, s jehož pomocí lze stavbě určitou identitu vtisknout. Tendence k vyjadřování identity staveb prostřednictvím zajímavé konstrukce je v Kotasově tvorbě patrná, nejsilněji je asi vyjádřena stanicí metra Střížkov. Předpokládejme, že ředitel Dopravního podniku HMP je Kotasovým obdivovatelem především pro neotřelý výraz jeho staveb, vycházející z originální konstrukce a jasné barevnosti. Tento tvůrčí přístup se ukázal jako velmi nosný například u oceňované stavby tramvajové trati Hlubočepy-Barrandov, prostor bez identity a bez urbanistického kontextu získal novou tvář a sám se stal městotvorným a prostorotvorným prvkem. Naproti tomu stanice metra Střížkov může při použití stejného principu budit rozpaky. Z konstrukčního hlediska se spíše než o geniální odhalení nového způsobu vyjádření statických principů jedná o exhibici, která nemá opodstatnění. …ale unikají mu tisíce podstatných detailů Navrhnout a spočítat lze libovolnou statickou konstrukci. Architektura by však neměla být pouze demonstrací síly, ale spíše pochopením problému. Střížkov možná funguje v modelářském měřítku vláčků TT (1:120) jako zajímavá výtvarná hra, převedený do reálného měřítka se však stává něčím zcela jiným, nepraktickou obludou, která se skrývá právě za make-upem odvážné až drzé konstrukce. Ohromné ocelové nosníky se líným a ležérním obloukem zvedají ze země až do výšky 20 metrů nad terén. Prvek z dálky patrný dodává stavbě jasnou identitu. Problémy nastávají, když se přiblížíme. V rámci Dne otevřených dveří jsem se pokusil na jeden z oblouků vylézt a musím říct, že prvních pár metrů (které mají „nejprudší“ spád) mi nečinilo žádný problém. Tímto způsobem je prosklená střecha stanice snadno přístupná opilým výrostkům, kteří právě takovéto výzvy vyhledávají. Obloukový mostek, který překlenuje trať a spojuje obě strany nástupiště, je sice vtipnou parafrází mostku z Monetových obrazů leknínů, ale k praktickému řešení má daleko, a to ze dvou důvodů. Hladký povrch a mírný spád z něj činí ideální rozjezdovou dráhu pro skateboardisty, a vedle toho se dme doslova na dosah ruky od zavěšené servisní lávky. Architekt tu opět podcenil bytostnou potřebu mladých neustále si něco dokazovat, překonávat překážky, a pokud architekt překážky neodstraní (což je jeho povinnost a práce), ale nabídne je k překonávání, je něco špatně. Jistě se dočkáme i velmi okázalých sebevražd skokem pod přijíždějící metro právě ze servisní lávky. Přivolaní kriminalisté pak budou řešit zajímavý oříšek – způsobila smrtelná zranění brzdící souprava, a nebo o zlomek vteřiny později dopad do kolejiště? Problémů je zde samozřejmě více – za všechny jmenujme například skleněnou fasádu, která je sice působivá, ale zevnitř prakticky neudržovatelná. Ocelová konstrukce se neobejde bez použití horolezecké výstroje, což je obzvláště pikantní, uvědomíme-li si, že střecha je snadno přístupná komukoliv. Častým úkazem bude také mobilní jeřáb, jenž jediný umožní některé prvky údržby. Design zvítězil nad praktičností i v mnoha dalších ohledech, takže netradičně se ve stanici metra budou povalovat opadané listy z popínavých rostlin, které se mají po konstrukci z ocelových lan plazit směrem k prosklené střeše. Nemluvě o tom, že právě místa – terasy – ze kterých budoucí popínavé rostliny mají vyrůstat, jsou sice zamýšlena jako ne-veřejně přístupná, ale samotný předpoklad ne-veřejnosti není samotnou architekturou nijak reflektován, ba naopak – výškový rozdíl metr dvacet bez zábradlí ke vstupu přímo vybízí. Odměnou za snadné překonání této ne-bariéry pak je několikametrový nadhled nad nástupištěm A takto by se dalo pokračovat dále a dále, v interiéru i exteriéru. Pointa je nasnadě – Střížkov je jednou z nejméně praktických stanic. A z hlediska počtu různých a velmi kreativních možností potenciálních druhů sebevražd nepochybně drží primát. Poznámka: Recenze byla napsána s použitím zdroje, který si nepřeje být jmenován, a který je podrobně seznámen s některými technickými aspekty stavby. Některé poznámky a postřehy vznikly na základě návštěvy během Dne otevřených dveří, další při opakované návštěvě stanice, jiné vychází ze studia veřejně přístupných podkladů a komentářů.