Skála v Rudolfinu
Začátkem ledna, přesně 2. ledna 2005 budete mít poslední možnost shlédnout v Rudolfinu výstavu Františka Skály. Pokud jste ji dosud nestihli navštívit, berte tento článek jako poslední návnadu na umělecký a duchovní zážitek před koncem tohoto roku.
Ondrej Semerák , 15. 12. 2004
Skálovy kompozice objektů nalezených na smetištích a ve volné přírodě tvoří velice zajímavou a jen těžce reprodukovatelnou podívanou.Na místě vás určitě překvapí nejen rozměry některých objektů, hlavně gigantická plátna, ale i jejich plasticita a někdy až překvapivá materiálová ušlechtilost.Pečlivě vybrané a smontované kusy odpadu a zbytečností dávají dohromady působivé a zajímavé mutace běžných předmětů, například soubory kytar nebo sajgonáři (modely automobilů).Atmosféru výstavy a některých objektů nelze zachytit ani fotografiemi, například mohutný funkční objekt dřevěného gramofonu, který zajišťuje zvukovou kulisu v jednom z výstavních sálů. foto: Alexandra M. VidemanováZcela pozitivní vyznění výstavy ruší hlavně ostraha sálů, tvořená převážně nervózními důchodkyněmi, které na sebe pokřikují a snaží se zvláštním způsobem regulovat pohyby návštěvníků.Ačkoliv jsou exponáty opatřeny též popisy v braillově slepeckém písmu, bdělá ostraha nenechá nikoho ani sáhnout na jakýkoliv objekt, snad aby si návštěvníci nezadřeli třísku, případně se neumazali od rzi. Kdyby to tak sám pan tvůrce viděl.Menší rozpaky též vzbuzuje umístění některých exponátů - jsou prostě příliš vysoko pro nižší návštěvníky, o dětech ani nemluvě. I když pohled na 15 dětí, snažících se ve výskoku nahlédnout alespoň na chvilku kulatým průzorem část vystavených objektů, je dojemný.Ale ani taková drobná opomenutí nemohou zkazit dojem z jinak vynikající výstavy. Za celou redakci tedy výstavu doporučuji, a těm menším z nás radím, aby si sebou vzali stoličku. foto: Alexandra M. Videmanová
