Sakrální prostor – moderní finské kostely v Lapidáriu Betlémské kaple

Finský pětičlenný tým vybral pro výstavu dvanáct staveb, s kterými se seznámíte díky fotografiím, skicám, půdorysům a modelům. Navíc je zde k této tématice připravena videoprojekce.Lapidárium Betlémské kapleBetlémské náměstído 30.9.2006út-ne 10-18 hod.Luteránské kostely nebo pohřební kaple jsou specifické svými požadavky na uspořádání vnitřních prostor a hlavně na výtvarné řešení, které u těchto staveb představuje především práci s materiálem, tvarem a světlem. Interiér kostela je na rozdíl od katolického přísně jednoduchý, čistý, pohřební kaple musí zase dostát požadavku adice místnostní, jež vytvářejí architektonický rámec pro pohřební průvod. Pro bohoslužbu, která je založena na kázání a poslechu Božího slova, je pochopitelně nezdobený ale architektonicky velmi působivě artikulovaný prostor ideální. Odmítání výzdoby interiéru ve smyslu dekorace stavby výtvarnými díly se vytváří pro architekta půda pro experimenty a originální nápady. Je to výzva a obstojí tu ale jen opravdu skutečná kvalita. Pokud totiž nebude kostel promyšlen do detailu jako celek, kde má hrát prim nikoliv barevná vitráž nebo bohatý oltář, ale povrch materiálů, ostré zalomení nebo naopak organické tvary, nebo se podcení práce s přirozeným světlem a jeho pohybem v interiéru během dne, nezbývá šance dořešit architekturu něčím přidaným, aniž by se tak neporušila hlavní myšlenka a požadavky.paraboly, pyramida nebo katedrála z betonuFinské kostely jsou ukázkovými příklady, jak se dá k takovému zadání přistoupit mnoha odlišnými způsoby. Působí možná až jako typologická přehlídka, všechny tvary jsou ale opodstatněné a kontextuální. Na snímcích exteriérů oceníte invenci a citlivost vůči okolí. Kostely svou architekturou sice odrážejí dobu a směr svého vzniku (nejstarší prezentovaný kostel byl postaven za války, nejmladší byl navržen před deseti lety), v něčem jsou tyto formy zároveň nadčasové. Jsou to stavby monumentální, nebo příjemně skromné a spjaté s přírodou, ve všech člověk pocítí velmi silný duchovní rozměr. Nacházejí se v prostředí, ve kterém někdy vytvářejí pohledovou dominantu, zpravidla jsou ale nenápadnou součástí města, sídliště, lesa nebo univerzitního komplexu. obr. 1 a obr. 2: Raili a Reima Pietilä, kostel Kaleva, Tampere, soutěž 1959, realizace 1964-66obr. 3 a obr. 4: Matti Sanaksenaho, ekumenická kaple sv. Jindřicha, Turku, soutěž 1995ve skále vyhloubená svatyně v srdci kamenného městaPřechod mezi světskou a sakrální sférou tu není nijak násilný. Architekti pojali bezprostřední okolí stavby jako její „předsíň“. Pokud se kostel nachází v lese, není vytvoření spirituální atmosféry tolik náročné, ale přístup ke kostelu je velmi promyšlenou složkou celé stavby ve všech případech. Samotné kostely se stávají středem posvátného místa, dvory a cesty nabízejí různé prožitky a odkazy na křesťanskou symboliku. Jednou je pro kostel vytvořena jediná hlavní přístupová cesta, v jiném případě je možností více a jsou rozdílně artikulovány a přinášejí tedy příchozímu odlišnou zkušenost. Významným a často využívaným motivem je i na první pohled obyčejná zeď, která ale může vytvářet blízko stavby intimní koridor, nebo ohraničuje dvůr. Stejně tak je využit i vodní příkop. Jednou z nejzajímavějších staveb je kostel Temmeliaukio v Helsinkách (Timo a Tuomo Suomalainen), realizovaný na konci šedesátých let. Tato kruhová centrála je zapuštěna do země, její loď byla vyhloubena do skalního podloží uprostřed města a uzavřených bloků. Působí jako opravdové útočiště. Už samotný vstup do kostela si svými rozměry žádá pokoru a navozuje pocit tajemna, nějaké vyšší síly. Timo a Tuomo Suomalainen, kostel Temppeliaukio, Helsinki, soutěž 1960-61, realizace 1968-69vodní hladina místo obrazůDůležitou roli zde hrají i použité materiály - pro skandinávskou architekturu příznačné dřevo, cihly nebo beton. Tím, že hlavní roli v nich nehraje umělé osvětlení a výzdoba, ale během dne měnící se světlo a povrch stěn, se odráží na geometrickém řešení stavby nebo jde často o organickou architekturu, jak ji představuje například kostel Tří křížů Alvara Aalta v Imatře. Stěny interiéru jsou většinou hladké, bílé, ničím „nerušené“. Kostel Hyvinkää od Aarna Ruusuvuoriho z přelomu padesátých a šedesátých let má naopak ve shodě s charakterem téměř pyramidální stavby plastický rastr, jenž využívá světla a stínu, takže takto výtvarně plně definuje interiér. Světlo je vůbec nejdůležitějším prvkem všech dvanácti kostelů, ať jsou to již boční velká skleněná okna a stěny nebo horní osvětlení. Je to jedna z mála možností, jak dostat do kostela či kaple ornament. Je to však nanejvýš sofistikovaná, estetická kvalita a často je zde použito svatého čísla tři. Nezřídka architekti pracují s i vodou jako výtvarným prvkem. Může mít význam symbolický nebo čistě estický, ale opět se nepočítá pouze s prvoplánovým účinkem nebo samoúčelností. Asi nejzajímavějším způsobem je využita u dalšího klasika finské architektury, Viljo Revella. U bočních stěn jeho kaple Vatialy jsou jezírka, jejichž hladina se promítá na stěny a parabolickou klenbu a její pohyb a odlesky tak určují atmosféru celého prostoru. obr. 1 a obr. 2: Kaija a Heikki Siren, kaple Otaniemi, Espoo, soutěž 1953, realizace 1956-57, 1978obr. 3 a obr. 4: Aarno Ruusuvuori, kostel Hyvinkää, soutěž 1958, realizace 1958-61Autoři prezentovaných sakrálních staveb: Erik Bryggman, Kaija a Heikki Siren, Alvar Aalto, Viljo Revell, Aarmo Ruusuvuori, Raili a Reima Pietilä, Timo a Tuomo Suomalainen, Pekka Pitkänen, Käpy a Simo Paavilainenovi, Kristian Gullichsen, Juha Leiviska, Matti Sanaksenaho Viljo Revell, kaple Vatiala, Kangasala, realizace 1957-60Výstava v Lapidáriu Betlémské kapleOrganizátory jsou Museum of Finnish Architecture, Church Resources Agency a Tokyo Design CenterVýstavu v České republice podpořilo Velvyslanectví Finska v Praze a Fakulta architektury ČVUT v Praze