Rozhovor se Štěpánem Kubíčkem z caraa.cz

Štěpán Kubíček (ŠK): K zakázce jsme se dostali shodou okolností, majitel areálu nás znal, a vyzval ke spolupráci. Začínali jsme drobnými úlohami například interiéry obchodního oddělení a postupnými stavebními úpravami drobných částí areálu. S naší prací byl klient spokojený, tak jsme dostali zakázku i na tento větší dům.

Přestavba postupně stále pokračuje, v současné době například řešíme parter. Celý areál se stále dobudovává a vyvýjí.

Michal Čermák (MČ): Je objekt zapsán jako památka? Jak to ovlivnilo Vaši práci?

ŠK: Není a ani se nejedná o památkovou zónu. Nicméně pro mě je to průmyslová architektura velmi silná a krásná. Areál byl původně drobnou součástí rozsáhlého průmyslového území Vysočan, vedle stála spalovna, navazovaly jednotlivé provozy a haly ČKD. Z celého tohoto průmyslového území nyní zůstaly pouze fragmenty bez souvislostí. A to je velká škoda. V sousedství naší budovy dnes stojí předimenzovaná bytová výstavba Nová Harfa, která okolní území zahltila. Z našeho projektu se stala oáza, v které jsme se snažili udržet původní genius loci. Dům postavila roku 1934 plzeňská firma Weissberger vyrábějící barvy a laky. Po válce zde sídlil Výzkumný ústav barev a laků. Bohužel po socialistickém hospodaření byl celý areál velmi zdevastovaný.

MČ: Jak dlouho se nepoužíval? Přece jenom na starších fotkách vypadá areál opravdu ve špatném stavu.

ŠK: Používal se prakticky pořád... zde na fotkách se jednalo o jedinou pětiletou mezeru, kdy se nepoužíval poté, co ho koupil nový majitel a zahájil postupnou přestavbu.

MČ: Basketbalové hřiště, jež jste naprojektovali na střeše, bylo v zadání investora?

ŠK: Na projektu jsme pracovali celkem šest let. Neustále se vyvíjel a měnil, tiskárna, která je majitelem, je velmi pružnou firmou, reagující na neustálé změny a potřeby polygrafického trhu. Navrhli jsme mnoho variant využití, než jsme došli k finálnímu řešení, které tam dnes stojí. Dům je dle mého názoru univerzálně použitelný, takže se dá využít jak na tiskařskou výrobu, tak například na kancelářské nebo výstavní prostory. Nyní pronajali půlpatro vysoké škole, která tam udělala výstavu grafického designu svých diplomantů. Dokonce je možné využít část objektu pro obytné účely.

Střecha se nabízela jako rekreační a relaxační zóna pro zaměstnance a uživatele areálu, protože se jednalo o jedinou volnou plochu v intenzivně zastavěném areálu. Zde jsme také navrhli několik variant - squash, bazén, tenisový kurt - ale nakonec tam stojí basketbalové hřiště. Dnes v areálu pracuje okolo sta lidí, kteří vytvořili družstva po pěti a pravidelně hrají “areálovou” basketbalovou ligu.

Klient ví, co chce, architektura ho zajímá a baví, aktivně a intenzivně do navrhování vstupoval a zasahoval. Společně jsme se snažili odhalit, zachovat a doplnit kvality a hodnoty celého areálu. Zároveň s kultivací prostředí se vytváří určitá vnitrofiremní kultura zaměstnanců, která motivuje, stmeluje a zavazuje.

Je to příjemné místo. Jezdím tam skoro každý týden už šestým rokem a mám k areálu intenzivní vztah. Prostředí podle mě může být podstatné i pro vztahy mezi lidmi, a jejich vztah a přístup k zaměstnání.

MD: Kdybyste si měl příště vybrat, byla by to rekonstrukce nebo stavba?

ŠK: Rekonstrukce jsou obecně výzvou a zároveň mě baví. Jestli něco chybí české společnosti a českému prostředí, tak je to jakási kontinuita, tradice, lpění a starost o to, co už existuje. Daleko jednodušší a většinou i levnější je zbořit barák a postavit něco, co mi vyhovuje. Dle mě to může být veliká ztráta. Velmi prostě řečeno, postrádám obecnou starost českého člověka o hodnotu, kterou vybudoval, postavil jeho (a nejen jeho) děda.

I vzhledem k tomu, jak rozsáhle se demolují průmyslové objekty v okolí Vysočan, nebo také v Karlíně, Holešovicích... to je opravdu velká škoda. Industriální objekty mají ohromný luxus vnitřního prostoru, který je velkorysý, a s kterým lze pracovat a naplnit ho prakticky čímkoli a přitom zároveň v sobě nesou kvalitu a odkaz prvorepublikové stavitelské a průmyslové kultury.

V našem projektu jsme se pokoušeli naplnit starý objekt novou funkcí a snad se nám to podařilo. Přízemí je připraveno pro tiskařské stroje, v prvním patře je knihárna, v dalším grafické studio s výstavními prostory, další patro administrativa… a to všechno umožňuje právě skelet s otevřenou dispozicí starých průmyslových budov.

Domy se mají posouvat dál, a současné vrstvy, které se na ně nakládají, jsou užitečné a správné za předpokladu, že respektují a nelikvidují původní charakter a výraz domu.

V našem projektu je na první pohled jasné, co je nové. Drželi jsme se původní figury objektu, a vše, co je nové, je materiálem jednoznačně definované a odlišené. Na severní fasádě je přistavěná výtahová věž, mostek mezi objekty je nový, střešní nástavba v severní polovině, vše plechové s přiznaným ocelovým konstrukčním skeletem, kontrastní k původnímu objektu, takže každý, kdo se na to podívá, pozná rozdíl na první pohled.  

ŠK: Ano, jsem hodně překvapený... :-)

MČ: Byl byste pro to, aby se převážná část historických staveb rekonstruovala?

ŠK: Myslím si, že plošná likvidace průmyslových areálů je špatná. Město by nemělo příliš expandovat za své hranice, ale hledat možnosti v intravilánu, v kterém existuje. Historické průmyslové lokality stále mají obrovský potencionál.

MČ: Kdo by měl o demolici budov rozhodovat?

ŠK: Majitel. Podle mě například památková péče v Praze nefunguje tak, jak by měla. Majitel by si měl odpovědně najít projektanta nebo architekta, kterému svěří svůj objekt a společnou diskuzí a studií by měli dojít k nějakému výsledku. Tím může být i demolice, ať už z důvodů dopravních, stavebně technických (stáří), provozních či dispozičních. Netvrdím, že by se ke starým domům mělo přistupovat pietně. Konkrétně my neděláme rekonstrukci, ale přestavbu. Rekonstrukcí rozumím navrácení podoby objektu do původní podoby jeho vzniku, ta dům zakonzervuje a může zastavit jeho další život. Domy se mají užívat, mají fungovat. Je důležité udržet charakter, ale zároveň jej naplnit aktuální funkcí, která bude vyhovovat majiteli a uživateli objektu.

MČ: Majitel sleduje své osobní cíle, které nemusí souviset se zachováním či rozvojem kvalitní architektury...

ŠK: Samozřejmě to je bohužel většina případů. Památkáři v tom nehrají žádný velký význam. Měli by být oponenturou a poradcem těch, kdo za nimi s projektem příjde, což ve skutečnosti nefunguje. Málokdy se mi stane, že potkám památkáře, kterému dokážu vysvětlit, jak pracuji, a co svým návrhem myslím.

Pokud je klient ignorant, nepomůže nic. Musí si uvědomit, a to nejen investoři, ale celá společnost, jakou hodnotu se starým domem kupuje nebo vlastní. A nejedná se jen o finanční hodnotu, ale o historické a kulturní souvislosti, tradici, kontinuitu, věci, o kterých jsem mluvil na začátku.

V našem případě jsme měli na klienta opravdu štěstí. Dnes je značkou a vizitkou firmy také místo, kde pracuje, a kam za ní chodí její klienti. Sám provoz tiskárny je opravdu kvalitní, a budova je doslova jejím “otiskem”.

MČ: Snažíte se přesvědčit klienta svými názory na projekt nebo mu nabízíte různá řešení, z kterých si sám dle vlastního uvážení vybere?

ŠK: Architekturu beru jako hledání možností toho, jak se domy dají používat. Přemýšlet s výhledem do budoucna a pro různá zadání. U rekonstrukcí obzvlášť, protože vždy najdete spoustu cest, kterými se můžete dát. Je dobré ošahat si všechny, zjistit, kam vedou, představit cíle majiteli a společnou diskuzí určit další postup projektu.

MČ: Děkuji za rozhovor.